Založit novou školu v Česku není příliš těžké. Udržet ji dlouhodobě funkční a dát škole nějakou vizi a ucelenou koncepci, už ale mnozí nadšenci, kteří se do zakládání pustí, nedokážou. S tímto a řadou dalších problémů jim nejen v začátcích pomáhá Asociace malých inovativních škol, s jejímž spoluzakladatelem Janem Sýkorou jsme o tématu mluvili.
Myslíte si, že má alternativní vzdělávání v Česku špatné jméno?
Nemyslím si, že alternativní školy mají špatné jméno, nicméně lidé se vůči nim často mají potřebu vymezovat. Což je logické – alternativní a inovativní školy přináší nějakou změnu, a my lidé změny často nemáme rádi.
Asociaci malých inovativních škol, kterou jste zároveň spoluzakládal, vedete zhruba 9 let. Máte pocit, že se toto vnímání společnosti vůči alternativnímu či inovativnímu vzdělávání mění? Jsou lidé více otevřenější?
Žiji v sociální bublině, kde je to normální, takže to asi nedokážu posoudit. Ale myslím, že ano. Když vidím příběhy konkrétních škol, tak třeba za těch 9 let prošly fází, kdy místní establishment – politická reprezentace a odbor školství, je považoval za něco zbytečného. A teď se často dostávají do pozic, že spolupracují na vznikání místních akčních plánů, jsou zvaní na jednání a jsou mnohdy dáváni za příklad dobré praxe. Takže mám pocit, že na té lokální úrovni probíhá prosazování a obhajování jiných přístupů ke vzdělávání, často založených na humanismu a pedocentrismu, docela úspěšně. A od toho by pak šlo odvozovat, že změna bude i v celém systému.
Jak z vašeho názvu vyplývá, sdružujete malé inovativní školy. Co konkrétně to znamená?
Malé pro nás znamená, že děti tam zažívají rodinné prostředí, přijetí, kvalitní bezpečné klima a nějakou vztahovou blízkost. To je pro nás to synonymum malosti. Takže v uvozovkách v Holandsku jsem viděl školy, kam chodí 1500 dětí, ale protože byly lidské, přátelské a vztahově nastavené, tak jsou pro nás malé.
Inovativní pro nás znamená, že je tam nějaká cesta hledání nového vzdělání. Inovativní škola může být i malotřídka na vesnici, třeba v tom, že teprve objevuje cestu ke slovnímu a formativnímu hodnocení. Nemáme tam nějaké kritérium, že ty školy už musí být v určité kvalitě. Důležitá je ta ochota na sobě pracovat a měnit se v určitém směru, konkrétně podle desatera Stálé konference asociací ve vzdělávání, jejímž jsme členem.
A pak je ve vašem názvu ještě třetí klíčové slovo „školy“. Jedná se pouze o oficiální školy zapsané ve státním rejstříku?
Školy vnímáme obecně jako prostory, kde dochází ke vzdělávání. Místa, která vedou k naplňování kurikula, ale může to být v domácím vzdělávání nebo v komunitách malých školách, které nejsou rejstříkové. Za nás to všechno v pohodě mohou být členové asociace, pokud zde dochází ke vzdělávání dětí a je to prostředí, které má určitou kvalitu. Takže v asociaci nemáme jenom rejstříkové školy, zároveň jsou u nás jak veřejné, tak soukromé školy.
Aktuálně sdružujete přes 20 škol. Co těm, které se stanou vašimi členy, nabízíte? A co je vlastně cílem asociace?
To úplně první, co nás na začátku spojilo, bylo společné řešení nepravostí, které jsme měli pocit, že se dějí. Když ministerstvo začalo zakazovat vznikání soukromých škol, tak jsme se potřebovali spojit, abychom se s ministerstvem dohodli a vysvětlili, že nikoho neohrožujeme, naopak vytváříme přidanou hodnotu. Hodně často jsou v tom ředitelé malých škol sami. Takže se je snažíme síťovat, propojovat, vnášíme tam nějakou kulturu profesního učení. Dále děláme supervize pro ředitele, což je také skvělá věc.
Jaké jsou případně časté překážky, se kterými se nově vznikající školy potýkají?
Co většinou řeší na začátku, je růst. Škola začne třeba s 20 dětmi, druhý rok jich má 30, další rok 60. A je to takový start-upový růst. Procesy, které jeden rok nastaví, najednou druhý rok přestanou fungovat. Řeší také analýzu povinností ředitele – jsou to malé školy, které ale musí splňovat všechna pravidla tisícihlavé školy, splňovat všechnu aktuální legislativu. A pak řešíme procesní ukotvení školy. Funkční procesy škole pomáhají být dobrou školou, kde rodiče i děti zažívají skvělý současný život a připravují se na skvělý budoucí život. Učíme je, jak udržitelně pracovat s energií ředitelů i dalších lidí, kteří tam pracují.
Jak je to s financemi? Dovedu si představit, že potřebné peníze pro školy zejména v začátcích mohou být obtížně sehnatelné.
Asi nemáme žádného člena, který by fungoval na nějakém velkém byznys modelu. Všichni naši členové jsou komunitně vzniklé školy, jejichž hlavní misí je pedagogika, ne byznys. A je náročné to pak kloubit – co je nestydaté vzít si za školné a jak tu školu udržet funkční a zároveň co nejlevnější. Takže pak se dostáváme i k nějakému ekonomickému poradenství a analýzám, co to vlastně znamená dělat školu dobře a ekonomicky udržitelně. Jsou to hodně manažerské záležitosti, protože ředitelé škol jsou hodně často skvělé pedagogické osobnosti, které si mysleli, že založí školu a budou v ní dělat vlastní pedagogiku, ale až potom zjistí, že založili firmu, která má rozpočet 15 milionů korun a oni se stali jejím top manažerem.
Jak vnímáte proces založení školy v Česku – je podle vás snadný a přívětivý, anebo stát zakladatelům hází klacky pod nohy?
Procesně je to vlastně strašně jednoduché. O didaktice školy, jejím pedagogickém ukotvení a strategickém směřování, je toho od státu při zápisu vyžadováno strašně málo, třeba půl stránky textu, což je má vleká výtka vůči ministerstvu. Daleko víc je toho třeba doložit o budově, toaletách, stravování... Pokud člověk splní podmínky týkající se budovy a tak dále, tak založit tu školu je jednoduché. Já ale lidem rozmlouvám, aby zakládali novou školu.
Proč?
Ten důvod je, že často neví, co to všechno přinese. Hodně často je to únava, vyhoření, konflikty, protože je tam hodně lidí, kteří mají různé názory, jak tu školu dělat. Není nijak těžké to založit, ale je obtížné to pak udržet v rámci dlouhodobého růstu, fungování a udržování kvality. Zejména když to najednou přestane být škola pro 10 známých, kteří si spolu rozumí, a začne to být škola pro 80 dětí, což znamená 160 rodičů, s babičkami a dědečky je to 500 lidí, kteří mají potřebu do toho mluvit. A dnešní rodiče jsou obecně hodně nároční, vzdělaní, navíc za to platí.
To zní skoro neudržitelně.
Když už je toho moc, tak v nějaké fázi – třeba po 2 letech od založení, dojdou k tomu, že není možné vyhovět všem rodičům. Já tomu říkám emancipace od rodičů. Musí umět skvěle dokázat vysvětlit, proč ty věci dělají tak, jak je dělají, jaká je jejich pedagogika a být si v tom hodně jistí. A zároveň je nutné vědět, že neuspokojí každého. Čím větší participace rodičů na tom procesu je, tím víc musí být ta škole vnitřně ukotvená. Průvodci a zřizovatelé musí být velice vyzrálé a silné osobnosti, které jsou schopné všechny ty tlaky, nejistoty a strachy ustát a provázet ty lidi. A to mi přijde, že v mnohých školách není a v nějaký moment na to narazí.
Jaké bývají motivace k zakládání škol?
Často jsou to iniciativy schopných rodičů, pro které je proces založení školy jednoduchý. Oni to udělají pro svoje děti, to je pro ně strašně silný motiv. Ale pak naráží na to, že hledají, kdo tam půjde dobře učit a dělat ředitele. Ty modely většinou nemají velké peníze na to, aby se zaplatili dobří ředitelé. Myslím si, že je tedy vždycky dobré si nejdřív promyslet, jaké jsou ty motivy pro založení školy. Kdo tu školu bude dělat za 5 let, kdo ji potáhne, když přijdou problémy a bude to náročné. Vždycky se těm školám, kterým na začátku radíme, snažíme radit ne s tím, jaká má být výška stropu a další formální věci, ale spíš s tou podstatou a jak to udělat, aby ta škola byla dlouhodobě udržitelná.
Stává se, že některé školy kvůli tomu zanikají?
Řekl bych, že školy ani tak nezanikají, ale spíš se často rozštěpí, třeba na další 2 školy nebo se nějak jinak přemění. Je tam například skupina lidí, která to směřuje víc do nějakého modelu a druhá část pak odejde do domácího vzdělávání. Takže ta škola projde ještě dalšími fázemi ukotvení se. Jak to není odpracované na začátku, tak se to pak děje v tom procesu.
Vnímáte aktuálně na poli alternativního vzdělávání nějaké trendy?
Když bych měl říct nějaké pedagogické směry, které jsou trendy, tak jsou to podle mě svobodné školy, pak také lesní školy. Hodně se tady etablovaly lesní školky a vnímám, že je zde velká snaha navázat na jejich vzdělávání.
Máte pocit, že se obecně mění vnímání rodičů a jejich přemýšlení o vzdělávání? Zajímají se více o to, jak bude vzdělávání jejich dětí vypadat?
Určitě se něco děje. Už jen když se podíváte na statistiky dětí v domácím vzdělávání, tak ten nárůst za posledních několik let je obrovský. Každý rok se to zvyšuje o stovky dětí, které tak mizí ze systému základního vzdělávání. Takže podle těchto čísel by se dalo říct, že jsou to opravdu velké změny a je tam nějaká nedůvěra rodičů v systém. Pokud se na to ale podíváme v makro počtech, tak jsou to pořád hrozně malá čísla. Když jsem počty soukromých škol před 2 roky srovnával s dalšími evropskými zeměmi, tak zaostáváme. Máme 1 až 2 procenta dětí v soukromých školách, ale jsou státy, kde je to 10 procent dětí. Průměr byl pak někde mezi 3 až 5 procenty, takže určitě je u nás ještě velký prostor pro růst. Hodně ale bude záležet na tom, jak se vzdělávací politikou bude pracovat český stát.
Vidíte v rychlém nárůstu nových škol také nějaká rizika?
Jednou z nástrah toho, co se u nás děje, je, že všechny ty iniciativy přispívají k určité segregaci. Máme tady naprosto skvělé školy, a pak naprosto hrozné školy. V rámci Evropy v tom máme jeden z největších rozdílů. Je to dané obrovskou fragmentací českého vzdělávacího systému. V Česku je několik tisíc zřizovatelů škol, máme řekněme 50 procent škol, do kterých chodí v průměru 30 dětí. To je tak obrovská fragmentace systému, že to logicky generuje veliké kvalitativní rozdíly. Řekl bych, že soukromé školy jsou jen takový důsledek pomalých změn českého vzdělávacího systému a nevyužívání možností, které nám dává například inovovaný Rámcový vzdělávací plán z roku 2007. Pro mnoho rodičů je to velká deziluze – když třeba cestují po světě, mají zahraniční pracovní zkušenosti a najednou přijdou do té klasické české základky a je tam skoro všechno stejné, jako když tam chodili oni, je to pro spoustu rodičů problém. Ale pak je tady samozřejmě také segment rodičů, kteří jsou rádi, že se to nezměnilo.
A jak si myslíte, že se to bude vyvíjet do budoucna?
Kdybych žil v pohádkovém světe, tak to bude tak, že stát se teď chytne za pačesy a budeme mít nejlepší školství v Evropě. Tomu ale úplně nevěříme. Zároveň na tom ale makáme. Stálá konference asociací ve vzdělávání například vytvořila projekt Partnerství 2030, kde se snažíme pomáhat státu, aby se naplnila Strategie 2030, aby děti chodily do škol nadšené, zažívaly tam vzdělávací úspěch, doma o tom nadšeně vyprávěly rodičům. A na tom se snažíme pracovat, aby se to stalo.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Archiv Asociace malých inovativních škol (se svolením)
