Ve své psychoterapeutické praxi pracuje psycholog a psychoterapeut Milan Studnička zejména s partnery či rodiči a jejich dětmi, které se snaží naučit žít radostný život, a to i v těžkých životních situacích. Kromě toho pak před několika lety spolu s dalšími kolegy založil projekt Dovychovat, kde pořádají kurzy a přednášky zaměřené právě na výchovu dětí. V čem to mají dnešní děti a rodiče těžší, než dřív? A jaký vliv může mít na děti nevhodná škola? O tom všem jsme s Milanem Studničkou mluvili v našem rozhovoru.
Coby psycholog a zároveň spoluzakladatel projektu Dovychovat se již řadu let zaměřujete na výchovu a vztah rodičů a dětí. V čem je dnešní děti potřeba „dovychovat“?
Název projektu Dovychovat je spíše taková lehce provokativní hříčka, protože „dovychovat“ nepotřebují děti, ale především dospělí. Proto veškeré kurzy, které v projektu připravujeme, se týkají nás – dospělých.
Máte pocit, že v dnešní době rodiče více řeší výchovu svých dětí, než tomu bylo u předchozích generací?
Ze svého hlediska vidím, že mnoho rodičů má zájem dělat změny. Jenže na to jdou velmi často ze špatné strany. Snaží se měnit komunikační vzorce, učit se respektující přístup – což je moc fajn, jenže jim mnohdy nedochází, že naprostý klíč k funkčnímu vztahu mezi dítětem a rodičem vychází z klidu a radosti každého rodiče. Dítě je totiž radostná bytost a pokud cítí ze svého rodiče trvalou únavu, vyčerpání a stres, nebude mu dlouhodobě důvěřovat. Nemluvím teď o nahodilých emočních situacích, které život přináší. Mluvím o dnes již standardním stavu podrážděných rodičů, kteří sami neumí žít, a přesto by to chtěli naučit své děti.
Čelí dnes rodiče a děti jiným výzvám, než tomu bylo dříve?
Před 100 lety mohly být děti ovlivňovány zejména knihami. Před 40 lety to byla televize a dnes jsou to tisíce a tisíce zdrojů denně. Telefon, internet, sociální sítě, všudypřítomná zábava v podobě návykových her… Do toho mají rodiče méně jistot, ve společnosti je velké napětí. Navíc, rodiče jsou mnohdy odpojeni od života a připojeni k internetu, takže spolu obecně méně komunikují z očí do očí. Nezbývá čas na rozjímání, četbu filozofických knih, procházku po přírodě. Když se ptám svým klientů, jak často si povídají o životních otázkách, drtivá většina mi odpovídá, že vůbec. Řeší se jen provoz, kdo kdy kam koho odveze, přiveze, co se nakoupí a kam se pojede na víkend. Ale mluvit o svých potřebách, touhách, vizích, hluboké životní filozofii, to rodinám chybí.
Jako jeden z hlavních pilířů projektu Dovychovat uvádíte „učit druhé, jak vnímat děti a především rozdílnosti mezi chlapečky a holčičkami“. V dnešní době lze však ve společnosti naopak pozorovat snahu lidi, respektive děti nijak neškatulkovat a nedělat mezi nimi rozdíly, a to i v oblasti genderu. Jaký je tedy váš postoj k této problematice?
Už Erich Fromm v 50. letech upozorňoval na fakt, že je velký společenský tlak na to, aby se muži a ženy „zestejnili“. Ne zrovnoprávnili, ale zestejnili. A velmi před tím varoval! Omlouvám se, že budu vulgární, ale pouze úplný kretén nevidí, že jsou muži a ženy naprosto rozdílní a mají zcela rozdílné životní role. A pokud se k naší podstatě nevrátíme, nemůžeme se divit, že bude tolik dětí přemítat, jestli jsou klukem, holkou, holkoklukem nebo klukoholkou. Když se zeptáte průměrného čtyřicátníka na to, co je to therian, bude na vás koukat jako na blázna a přemýšlet nad tím, jestli to není zařízení do kuchyně nebo druh akvarijní rybičky. Ale když se zeptáte desetiletého dítěte, dá vám přednášku o tom, kolik dětí ve škole už theriany jsou. Z tohoto šílenství mi jde hlava kolem a nemám chuť se k tomu už ani vyjadřovat. Naši rodiče se pohlaví svého dítěte dozvěděli už v porodnici, současní rodiče si musejí počkat minimálně 12 až 15 let od porodu. Na této devastaci zdravého rozumu se nechci podílet a stydím se za každého psychologa, který tyto zvrácenosti propaguje.
Pro mnohé děti je velkým milníkem nástup do školy či do školky, kdy najednou začnou velkou část dní trávit odděleně od rodičů v úplně jiném kolektivu lidí. Zatímco některé děti si na tuto změnu zvyknou snadno, pro jiné to může být velmi náročné. Jak tento proces zvládnout, aby to pro všechny strany bylo co nejkomfortnější?
Škola jako taková je nemocný systém postavený na vojenské hierarchii z doby Marie Terezie. A v nemocném systému není zdravého způsobu fungování. Škola je těžce reformovatelná, takže klíčem je vzít zodpovědnost do svých rukou a zodpovědně vybírat, komu svěřím své dítě do péče. Naštěstí zrovna Česká republika má jednu z nevolnějších legislativ v Evropě, takže ještě pořád mají rodiče možnosti v nabídce nejrůznějších alternativních škol. Já jsem si nepořizoval dítě proto, abych ho bezmyšlenkovitě vrhnul do systému státní výchovy, takže i já jsem nakonec zvolil individuální vzdělávání a jsem za tuto možnost obrovsky vděčný.
U řady dětí lze pozorovat, že po nástupu do školy výrazně ztratí motivaci se učit a dozvídat nové věci. Proč tomu tak je?
Dítě je neskutečně zvídavá bytost, zajímá ho chemie, fyzika, počty, jazyky... Ale jakmile jej za to začnete známkovat, srovnávat, hodnotit, vnitřní motivace je ta tam. Každé malé dítě se vás zeptá na otázky typu: „Odkud teče voda? Kde je sluníčko? Proč jsou listy zelené? Jak to že kohout kokrhá?“ Jenže tu chuť a zvídavost ve škole obvykle ztratí do půl roku.
Lze tomu nějak zabránit?
Jak jsem již říkal, v Česku je velká nabídka různých škol a mnoho fantastických pedagogů, kteří to s dětmi opravdu umí. Jen je potřeba hledat. Vřele doporučuji knihu Dobrý život ve stínu konzumní společnosti (Hajzler), ve které je nejlepší rešerše možností českého školství.
Jak důležité je kvalitní domácí zázemí pro to, aby dítě umělo čelit různým potenciálním nástrahám a negativním výzvám školního prostředí?
Pokud dítě vychází ze zdravě fungující rodiny, kde je důvěra a pravidelný dialog, nástrahy školy může zvládnout. Pokud je ale v rodině napětí a osobní témata se tam běžně neprobírají, pak mohou mít patologické školní fenomény až fatální důsledky na psychiku dítěte, které se mohou projevovat v podobě sebepoškozování, poruch příjmu potravy, potřeby tranzice a podobně.
A jak mohou rodiče svým přístupem k výchově dětem jejich pobyt ve škole, ať už jakékoli, usnadnit?
Pokud dítě přijde ze školy domů a potká se tam s veselým energickým rodičem, kterého naplňuje jeho práce, je zapálený do života, má čas na rodinu i své koníčky, pak dá dítěti jasný signál, že má škola smysl, protože díky škole se může mít takto hezky. Ale pokud dítě přijde domů, a tam je otrávený, vystresovaný rodič, kterého nebaví práce, nemá na nic čas – pak dítě těžko přesvědčí, že by se mělo učit.
Jak jste již zmínil, v Česku je velké množství různých alternativních škol, kterých navíc v posledních letech výrazně přibývá. Řekl byste, že alternativní školy jsou obecně lepší, než ty státní?
Jednoznačně doporučuji jakoukoli jinou školu než školu státní. Samozřejmě, vždy je to o konkrétních lidech. I ve státní škole může učit fantastický učitel či učitelka a znám takové. Stejně tak v alternativní škole může učit necitlivý psychopat. Proto je tak důležité nehrát na náhodu, ale osobně se přesvědčit, jak daná škola funguje a jak jsou s ní spokojení jiní rodiče.
Kdybyste mohl dát dnešním rodičům vychovávajícím děti jednu radu, jaká by to byla?
Uberte v práci, uberte v povinnostech, uberte v úklidu. A užívejte si každičkou minutu, kterou můžete trávit se svými úžasnými dětmi. Děti nás toho o životě totiž mohou naučit mnohem více, než jsme ochotni si vůbec připustit.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Archiv Milana Studničky (se svolením)
