3 děti, 2 dospělí a 14 a půl měsíců na cestách po Americe, Japonsku i Austrálii. Takovou cestu kolem světa má za sebou rodina Kočí, která o svých zážitcích píše také blog Světu vstříc. S obytným vozem projeli několik kontinentů a zažili nespočet dobrodružství. Především ale také na vlastní kůži okusili, jaké to je trávit čas dlouhodobě pouze spolu či jak z obytného auta udělat improvizované školní třídy. Jak je vůbec napadlo se na cestu vydat? Co jim cestování přineslo? A jak ho děti zvládaly kloubit s plněním školních povinností? O tom všem jsme v rozhovoru mluvili s maminkou Evou Kočí.
Cestovat s dětmi jste ve velkém začali v roce 2022, kdy jste se všichni vydali na více než roční cestu kolem světa v obytném autě. Co vás k takovémuto velkému kroku přimělo?
Zpočátku to byla jen myšlenka, která mne napadla při jedné procházce po Praze. Můj muž se jí chytil a dotáhl ji do konce. Ve skutečnosti ten nápad jet na cestu kolem světa byl vlastně řešením některých našich tužeb a problémů – mužovy touhy vrátit se do Austrálie, mojí touhy už se nikam nestěhovat a vrátit se do Brna, únavy z nekonečného kolotoče škola-práce-domácnost a touhy cestovat a poznat svět. Ve zkratce říkáme, že jsme se chtěli přestěhovat z Prahy do Brna a vyhnout se přitom D1, a tak jsme to vzali opačným směrem. Nakonec jsme v našem obytném autě strávili 10 a půl měsíce cestováním po Severní, Střední a Jižní Americe a další 3 měsíce v půjčené dodávce v Austrálii. Mezitím jsme ještě dva týdny jezdili šinkanzeny po Japonsku.
Cestujete se 3 dětmi, přičemž při odjezdu na zmíněnou cestu kolem světa všechny již chodily do školy. Jak jste na cestách řešili jejich vzdělávání?
Na cestu jsme odjížděli v únoru 2022, tedy po skončení prvního pololetí. Celé druhé pololetí se děti pod mým větším či menším vedením učily podle papírových učebnic, které měly půjčené z pražské školy. Následující školní rok děti přestoupily na jinou základní školu (Školy Březová), kde se zaměřují na podporu individuálně vzdělávaných dětí. Díky tomu měly dcery, které už obě byly na druhém stupni, každý den on-line hodiny. Průběžně jsme plnili požadavky školy pro úspěšné uzavření školního roku, které nebyly nijak přehnaně náročné a určitým způsobem nás provedly školním rokem. Více jsem se o tom, jak škola probíhala, rozepsala na našem blogu, kde jsou všechny detailní informace.
Jak děti tento režim zvládaly? Předpokládám, že to celé pro vás všechny vyžadovalo velkou sebedisciplínu…
Děti to zvládaly skvěle, i když to bylo často organizačně náročné. Škole bylo potřeba přizpůsobit program dne tak, aby dcery stíhaly alespoň část on-line hodin. Ty pro ně byly důležité nejen z hlediska vzdělávacího, ale i sociálního. Při dlouhodobém cestování je člověk poměrně osamělý, chybí mu rodina, přátelé a spolužáci. On-line hodiny tak byly pro dcery důležitým společenským kontaktem s učiteli a spolužáky. V praxi to znamenalo být v čase on-line hodin na signálu, ideálně na nějakém místě, kde ti, co zrovna nemají školu, mohou něco zajímavého dělat. Tedy ne někde na odpočívadle u dálnice, ale ideálně v kempu, na pláži nebo u dětského hřiště. Vzhledem k časovému posunu dcery stíhaly asi jen polovinu celkového počtu hodin, zbytek byl moc brzy ráno nebo naopak pozdě večer.
Jak je to vlastně z pohledu českých zákonů – co všechno jste před odjezdem i při cestách museli splnit?
České zákony jsou značně benevolentní. V podstatě stačí řediteli základní školy, kterou děti navštěvují, oznámit, že odjíždíte na delší dobu do zahraničí. Po návratu pak zase nahlásíte, že jste zpět a ředitel rozhodne, do jakého ročníku dítě po návratu zařadí. Ze zákona není nutné žádné přezkoušení. Naše děti pokračovaly do dalšího ročníku, jen tedy nemají vysvědčení z druhého pololetí na pražské základní škole.
Na druhou stranu jsme byli opravdu rádi, když jsme později měli podporu od Škol Březová. Ke konci školního roku, už po návratu z cest děti absolvovaly přezkoušení v Brně a poštou obdržely klasické vysvědčení. Myslím si, že i ten „rituál“ přezkoušení a obdržení vysvědčení, byť jen poštou, měl smysl v tom, že tím děti uzavřely školní rok, mohly všechny povinnosti spojené se školou pustit z hlavy a dostaly papírové potvrzení o tom, že celý rok skvěle pracovaly. Když školní rok skončil v průběhu cesty, bylo jedno z dětí v den vydávání vysvědčení hodně smutné.
Jak vzdělávání dětí na cestách vypadalo v praxi? Psaly si klasické úkoly do sešitů a učily se z učebnic, anebo jste to pojali více rozvolněně?
V praxi vzdělávání vypadalo dost klasicky. Dcery (8. a 6. třída) braly školu velmi vážně a zodpovědně. Nemuseli jsme je vůbec do ničeho nutit, to spíše ony od nás vyžadovaly dostatek času na školní povinnosti. Celý druhý školní rok se učily samy z elektronických učebnic, psaly si do papírových sešitů, odevzdávaly úkoly v elektronické podobě a aktivně se účastnily on-line hodin. Myslím si, že se velmi osamostatnily, ale zároveň ta zodpovědnost za vlastní vzdělání pro ně byla velkou psychickou zátěží.
A jak to zvládal váš nejmladší syn?
Syn (2. třída) měl úplně odlišný přístup. Ke školním povinnostem jsem jej musela nutit, jinak by dal přednost prakticky čemukoliv jinému. V jeho případě přitom bylo potřeba jen denně spočítat pár příkladů z matematiky, napsat stránku do cestovního deníku a vyplnit několik úkolů z českého jazyka. Prvouka byla všude kolem nás. Stačilo si povídat o tom, co vidíme a zažíváme. Hodně také četl knihy na elektronické čtečce.
Po návratu z cest začaly děti opět chodit do klasických škol v Brně. Nyní za sebou mají první celý školní rok – jaký návrat do školních lavic byl?
Všechny tři děti se do školních lavic opravdu těšily, protože jim během cest chyběli kamarádi a spolužáci. Pro dcery byla určitě úleva, že si nemusely školu organizovat samy. Do školního režimu zapadly bez problémů. Horší bylo v případě obou dcer zapadnout do nového kolektivu, který měl za sebou společně už několik let.
A jak hodnotíte jejich „výpadek“ ze školních lavic z pohledu vědomostí a úrovně vzdělání?
Myslím si, že co se týká vědomostí, dětem nic neuteklo. Když jsme odjížděli, tak mi zástupce ředitele kladl na srdce, ať s tím naším prvňáčkem hlavně píšu, protože právě to, že děti neumí dostatečně rychle psát, je po návratu jejich největší hendikep. To jsme vyřešili tak, že syn psal denně jednu stránku do cestovního deníku.
Když odbočíme od klasického učení se. Co dětem cestování dalo nad rámec klasických znalostí, jež se učí ve škole?
Myslím si, že dcery se hodně osamostatnily a uvědomily si, že vzdělání mají ve svých rukou. To by se jim na klasické základní škole asi nestalo. Jako největší přínos pak vidíme možnost si zažít mnohé z toho, o čem se ve škole jen učí. Jedna věc je se o tropickém podnebném pásu učit v pohodlí školní třídy, druhá věc je zažít to vedro a vlhko na vlastní kůži a projít se hustou vegetací deštného pralesa. Nebo se v zeměpise dozvědět o změnách teploty s nadmořskou výškou a pak si tuhle závislost sám změřit v Ekvádoru během jízdy od Tichého oceánu do vysokohorského sedla.
Cizí kultury jsme poznávali tak nějak přirozeně během cesty. Až na jednu výjimku u jezera Titicaca jsme se neúčastnili žádného organizovaného objevování místní kultury, o to ale bylo poznání opravdovější a autentičtější. Když dlouhodobě cestujete obytňákem, jste místním lidem a prostředí, kde žijí, o dost blíž, než když vyrazíte na dovolenou letadlem a bydlíte v hotelech. Máte možnost navštívit méně turistická místa a často zastavujete i na těch zcela neturistických. Spoustu záležitostí si vyřizujete sami, a tak vidíte, jak fungují v jiných zemích. Někde hůř, někde překvapivě lépe než u nás. Za všechny jmenuji třeba výměnu brzdových destiček v kolumbijském autoservisu, opravu bot v Belize, stříhání vlasů v několika různých zemích nebo přespávání na dvorku u nikaragujského průvodce.
A vnímáte naopak u dlouhodobého cestování se školou povinnými dětmi také nějaká rizika či úskalí?
Úskalí je opravdu hodně, ale dají se překonat. Nejtěžší bylo vytrvat po celou dobu, co jsme byli na cestě. Bylo to celkem 14 a půl měsíce. Kromě dvou měsíců ve Střední Americe, kdy zrovna byly prázdniny, se děti učily skoro denně. Ne že bychom je do toho tak nutily, ale máme to štěstí, že dcery opravdu rády studují. Nedovedu si představit, že bych je do školy musela nutit, a ještě se učit s nimi. Stačilo mi to se synem, kdy 10 minut počítání příkladů bylo vykoupeno 20 minutami přemlouvání.
Zároveň, jak už jsem zmiňovala, všem dětem velmi chyběli kamarádi a spolužáci. Nedostatek sociálních kontaktů je aspoň pro naše družné děti velké mínus dlouhodobého cestování, tedy pokud se cestuje obytným autem poměrně rychle z místa na místo. Na druhou stranu, když už se nám podařilo setkat se s jinou rodinou na cestách, naše děti i děti druhé rodiny se velmi rychle spřátelily bez ohledu na jazykovou bariéru. Bohužel se nám nedařilo potkávat jiné rodiny tak často, jak bychom si my i děti představovali.
Z vaší cesty kolem světa jste se vrátili loni na jaře. Uvažujete, že byste se do podobně velkého projektu pustili znovu?
Dlouhodobé cestování se nám moc líbilo. Kdyby to bylo jen na nás, naše cesta kolem světa by byla určitě o pár měsíců delší. Kvůli dětem jsme ji už ale neprodlužovali. Nyní, víc než rok po návratu z cesty, jsou už všechny děti ve věku, kdy nás rodiče tolik nepotřebují a nejdůležitější jsou pro ně kamarádi. Další dlouhodobé cestování s dětmi proto nepřipadá v úvahu. Manžel už ale na důchod plánuje další expedici, tentokrát bez dětí. Začal tím, že si udělal řidičský průkaz na nákladní auto.
Alespoň v kratším rozsahu jste ale na cestování rozhodně nezanevřeli ani nyní. Když jsme se domlouvali na rozhovor, psala jste, že jste zrovna na dovolené. Kam jste se vydali tentokrát?
Dovolenou jsme celá rodina strávili v našem obytném autě na Islandu. Dcery si během dovolené pochvalovaly, že je fajn jen tak cestovat a nemuset se přitom učit.
A kam se chystáte příště?
Příští léto se chystáme nejspíš do Chorvatska. Nic speciální neplánujeme.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Archiv rodiny Kočí (se svolením)
