Když se řekne škola, většina z nás si představí budovu s třídami, do které děti a učitelé každodenně dochází. To ale zdaleka nemusí být ta jediná podoba, kterou vzdělávání ve škole může mít. Důkazem toho je Expediční středí ScioŠkola, která v Česku funguje již třetím rokem. Ačkoli se jedná o gymnázium, školní lavice ani tabule zde rozhodně nenajdete.
Vaše škola funguje na české poměry ve velmi nezvyklém režimu, který kombinuje online výuku z domu a pravidelné expediční výpravy. Jak se vůbec zrodil nápad na tento koncept?
Nápad vznikl v době pandemických opatření, kdy se takřka ze dne na den v českých školách zhaslo a začala distanční výuka, se kterou do té doby neměly školy žádné zkušenosti. Ministerstvo školství v té době vyhlásilo pokusné ověřování, jehož cílem je prozkoumat nejrůznější způsoby, kterými lze distanční vzdělávání poskytovat. My jsme se do tohoto projektu přihlásili s unikátním modelem, který kombinuje tři týdny distanční výuky s jedním týdnem prezenčním.
Mohl byste víc přiblížit záměr tohoto expedičního modelu?
Záměr našeho modelu vidím ve dvou aspektech. Díky distančnímu modelu jsme široce dostupní pro všechny studenty z celé České republiky. Do doby našeho vzniku neměl každý středoškolák příležitost opustit tradiční pojetí výuky, které je stále tolik orientováno na memorování nepotřebných znalostí, protože v místě jeho bydliště podobná škola chyběla. A druhý bod souvisí s tím, že expedice jsou jedinečným prostředím, které poskytují každému studentovi možnost skutečně zjistit, jak si ve svých kompetencích stojí. Možná, že většina z nás dospělých vzpomíná na magické chvíle lyžáku či turistického výjezdu, který jsme na střední škole měli možnost jednou zažít. U nás jsou těmto chvílím studenti vystaveni každý měsíc. A každá expedice je jiná.
Zároveň jste součástí sítě ScioŠkol. V čem je podle vás způsob vzdělávání, který ScioŠkoly nabízí, pro studenty přínosný?
Misí ScioŠkol je připravit děti na život v 21. století tak, aby uměly vzít život do svých rukou a mohly se stát tvůrci budoucnosti. O budoucnosti toho mnoho nevíme, ale jsme přesvědčeni, že k tomu, abychom mohli naši misi naplnit, je nutné u dětí rozvíjet kompetence. Nestačí jen teoretické znalosti, ale především je nutné je ověřovat prakticky, získávat dovednosti a ty pak správně používat. Já osobně zastávám názor, že každá chvíle žáka ve škole má svůj pedagogický potenciál – vše, co se ve škole děje, je možné začlenit do procesu výuky. V naší škole se nevěnujeme pouze projektovému vyučování, ale studenti například organizují a účtují expedice, spravují sociální sítě školy, administrují školní informační systém, tvoří rozvrhy pro jednotlivá období a podobně.
Vraťme se ještě k praktickému fungování školy. Pod pojmem online výuka si většina lidí vybaví období covidu a mnozí na tuto dobu, kdy se děti učily doma, příliš rádi nevzpomínají. Jaké výhody v učení se online vidíte?
Je rozdíl vést online výuku ve chvíli, kdy vám spadne do klína, bez možnosti se pro ni svobodně rozhodnout. Mnoho škol se pouze snažilo překlopit frontální výuku do online prostředí. A v tom vám musím dát zapravdu, to určitě dobré vzpomínky nevyvolává. Jiná je situace, když si toto prostředí dobrovolně vyberete, berete jej jako příležitost zkoušet nové metody a nástroje. Těch je v dnešní době spousta a v mnoha činnostech je celý proces učení mnohem efektivnější. Největší výhodu spatřujeme v tom, že online výuka umožňuje studentům větší míru flexibility, kterou mohou využít pro sebeřízené vzdělávání. A rád bych ještě dodal, že existuje průzkum, dle kterého každý pátý žák prospíval v distanční výuce lépe, než v prezenční. A v rámci našeho přijímacího řízení to opravdu často z úst uchazečů o studium zaznívá. Skutečnost, že tyto děti jsou dnes zpět ve školních lavicích, je znepokojující. Jako společnost tím přicházíme o potenciál, který nám v budoucnu bude chybět.
Jak u vás tedy online výuka probíhá?
Online výuku dělíme na synchronní a asynchronní čas, přičemž toto dělení je zhruba v poměru dvě ku jedné. Sedět takzvaně před monitory je pro studium u nás skutečně nezbytné, ale snažíme se čas strávený u displejů eliminovat na nejmenší možnost míru, a to například zadáváním asynchronních úkolů, které je možno plnit mimo počítač, pořádáním výjezdních ateliérů, exkurzí a podobně. Naši studenti mají pravidelný rozvrh ve dnech pondělí až čtvrtek, pátek je věnován čistě jen konzultacím, pohovorům s mentory a odbornými garanty individuálních projektů, které jsou většinou plněny bez využití počítače.
Fungujete v režimu tři týdny online, jeden týden offline. Co mají studenti radši – týdny, kdy mohou celé dny sedět u počítače, anebo kdy jsou venku na expedici?
Na tohle vám studenti odpoví, že jednoznačně expedice. A upřímně jsem za to rád. Náš školní tým pedagogů je poskládán z pestrého mixu nejrůznějších osobností, které mají spoustu zájmů a koníčků, ale jestli existuje jeden jednotící prvek, tak je to ten, že milujeme výjezdy, dobrodružství a horizonty nepoznaného. A jak tomu tak na cestách bývá, člověk neobjevuje jen místa, která navštíví, ale i sám sebe. I tento rozměr se snažíme našim studentům předat.
Každý měsíc vyrážíte na týdenní expedici. Mohl byste popsat, jak tyto výjezdy vypadají?
To je velmi těžké takto generalizovat, každá expedice je jiná, svébytná. To, co mají všechny expedice společné, asi nikoho moc nezaujme. Platí, že k vlastní přípravě a realizaci expedice je přistupováno projektově. Naší snahou je, aby maximum práce odvedli studenti. Na nich je pak, jakou míru programu tvoří edukativní část či zážitková část, která je z principu dobrovolná. A společné jsou také důležité reflexe průběhu expedice, tak abychom mohli případně reagovat na nejrůznější potřeby studentů.
Mohl byste tedy uvést pár příkladů expedic?
Měli jsme expedice zaměřené na jazyky, kde se komunikuje jen a pouze v cizí řeči. Pořádáme expedice literární, to jsou nejčastěji pěší putovní expedice v místech s daným dílem spojeným. Takto jsme například četli Máchův Máj na reálných místech Máchova kraje, při puťáku kolem Berounky četli Smrt krásných srnců Oty Pavla nebo v Jeseníkách Kaplického Kladivo na Čarodějnice. Věřte, že ten vztah k písemnému textu či literatuře po takovéto expedici mají naši studenti úplně jiný než z prostředí tradiční školy, kde vám to učitel češtiny nadiktuje jako zápisek do sešitu. Další zajímavou expedicí byla expedice divadelní, kde se studenti v domácí přípravě museli naučit svůj text, případně vypomáhali s technickým zázemím. Do tohoto projektu se zapojila téměř polovina školy a všichni následovali společný cíl – představení. V pondělí po příjezdu jsme začali představení scénicky „stavět“ a po celém týdnu zkoušek jsme jej mohli v pátek sehrát pro základní ScioŠkolu. Celá expedice probíhala v divadle, kde jsme mohli od rána do večera zkoušet. A takto bych mohl pokračovat dál a dál.
Jak tento systém střídání online a offline výuky vyhovuje studentům? Zejména pak těm novým v prvním ročníku, pro které je to nejspíš něco zcela nového.
Máte pravdu, že spokojené fungování v takovýchto oddělených světech klade na naše studenty určitě požadavky, které se snažíme je naučit, a to především na začátku jejich studia. Někdy s nadsázkou říkám, že jsme škola „z extrému do extrému“. Vystavujeme studenty situacím, kdy jsou často doma sami, a tyto nahrazujeme situacemi, kde přijedou na expedici, kde je najednou lidí třeba pětadvacet a musejí sdílet často skromné prostory ubytování, stravování a podobně. Ale osobně si myslím, že jsme v této adaptaci nováčků úspěšní, našim studentům čas strávený u nás ve škole prospívá, pozitivně to reflektují i rodiče.
Na webu píšete, že jste škola pro budoucnost. Co by dětem studium ve vaší škole mělo především dát?
To je skvělá otázka a dalo by se o ní dlouze hovořit. Ale takovou jednodušší odpověď na ní naleznete na tom webu taky. Ideální absolvent školy je ten, jenž nezanevře na další své vzdělávání a vnímá učení jako nástroj k žití v souladu se sebou samým, s ostatními a přírodou. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Zdroj: Autorský článek
Zdroj foto: Archiv Střední expediční ScioŠkola (se svolením)
