Kritizuje nedobrovolnost školského systému a šíří osvětu o domškoláctví a unschoolingu. Zdeňka Šíp Staňková je zastánkyní svobody ve vzdělávání a respektujícího přístupu k dětem, kterého se jim ale ve standardních školách příliš nedostává. Zároveň upozorňuje na traumata, která si pak děti odnáší do svého dospělého života. V rozhovoru vysvětluje, co je příčinou těchto negativních zkušeností i proč ve školách tak snadno bují šikana.
Zanevřela jste definitivně na český vzdělávací systém?
Nevím, jestli se dá říct, že úplně zanevřela. Jak jsem ale sama procházela školským systémem a moje nejstarší dítě, kterému je dnes 22 let, jím také prošlo, tak jsem poznávala, jak to funguje. A zjišťovala jsem, že moje hodnotové nastavení s tímto systémem není kompatibilní. Spíše jsem tedy zanevřela ne princip nedobrovolnosti a donucování. Ve chvíli, kdy by to všechno bylo založeno na dobrovolnosti, tak s tím nemám problém. Jestli to chce někdo využívat, tak ať to využívá, ideálně, když si děti budou moci samy rozhodnout, co chtějí využít a co ne.
Co je pro vás tedy hlavní podstata vzdělávání a v čem se od standardních škol liší?
Vzdělávání vnímám jako oboustranný proces – ten, kdo se chce něco učit, nasává informace od toho, kdo je ochotný ho to učit. Prvotní impuls ale vychází od toho, kdo se učit chce. V našich školách je to v principu naopak. Školský systém je založený na neustálém donucování a nevyžádaném hodnocení a srovnávání. Ve chvíli, kdy z toho systému mladý člověk vyjde ven, tak se po něm chce ale něco úplně jiného – být samostatný, přemýšlet kreativně, nacházet nová řešení, spolupracovat. To všechno jsou věci, které jsou ve škole nežádoucí, alespoň v tom systému, jak ho známe my.
To je tedy předpokládám i důvod, proč vaše prostřední dcera do školy nikdy nechodila.
Nechtěla jsem, aby moje děti musely procházet něčím, co si samy nevyberou. Chtěla jsem jim umožnit, aby si mohly samy rozhodovat o své životní cestě. Nejstarší syn tu možnost volby ještě neměl, protože jsme v té době nevěděli, že by nějaká mohla být. Žili jsme v tom, že takhle to je – všichni chodili do školky a do školy. Pak jsme ale sledovali, jak ho to ničí. A tak moje druhá, prostřední dcera, které je dneska 16 let, nikdy v žádné škole nebyla, a ani o to neprojevila zájem. Nikdo ji nikdy nic nevyučoval, přesto umí například perfektně anglicky.
Musíte čelit velkému tlaku a negativním reakcím okolí za tento svůj postoj ke vzdělávání?
Už je to vlastně 12 let, co se v této oblasti pohybuju a myslím si, že ty reakce hodně ovlivňuje to, jestli člověk cítí nějaké vnitřní pochybnosti, nebo ne. Jak jsem postupně přestávala tyto pochybnosti cítit, tak se i zmenšoval počet okolních negativních reakcí. Vlastně už se mi teď vůbec nestává, že by se mi to někdo snažil rozmluvit. Na sociálních sítích jsou samozřejmě tisíce hejtů. Ale mě se to vůbec nedotýká, je mi to úplně jedno. Navíc vím, že to není osobní, protože ti lidi mě nikdy neviděli a nic o mě neví.
Máte pocit, že se různé alternativy třeba i víc normalizují? Že přibývá lidí, kteří nad způsobem vzdělávání více přemýšlí a neberou klasické školy jako jedinou možnou cestu?
Určitě. Tím, jak těch lidí přibývá, tak se to stává normálnější a je to ve společnosti víc vidět. Postupně to proniká do širšího povědomí. Ale pořád se tam drží různé mýty, jako že děti na domácím vzdělávání jsou jenom zavřené doma s rodiči, že jsou někde izolované. Díky mému profilu Děti jsou taky lidi a dalším se sice osvěta postupně šíří. Mainstream, a hlavně starší generace ale pořád jedou v tom svém, u nich se to mění hrozně pomalu. Domškoláctví, ale celkově všechny alternativy ve vzdělávání, jsou pořád vnímané jako něco divného.
Kromě unschoolingu se hodně věnujete také traumatům, která si mnozí lidé z dětství odnáší. Je to jedno z témat vašeho podcastu, blogu Děti jsou taky lidi i stejnojmenné knihy. V poslední době se pak dost mluví o tom, že slovo trauma je nadužívané a samotný pojem se trochu vyprazdňuje. Jak to vnímáte vy?
Často zaznívají hlasy, že je to zprofanované, že všechno je dneska trauma a každý se tím ohání. Já proto radši říkám, že se věnuji osvětě v oblasti toho, jak dětství formuje to, kým jsme v dospělosti. To je velmi přiléhavé a možná i lépe pochopitelné, než když se řekne trauma. Pod slovem trauma si totiž většina lidí představí nějakou velkou událost, jako je třeba znásilnění. Lidé ale už moc nerozumí tomu, co je to takzvané vývojové trauma. Jsou to věci, které se dějí opakovaně a po delší dobu. Z pohledu dospělého člověka to přitom mohou být i maličkosti.
A jak jste se tedy od sebeřízeného vzdělávání dostala ke zkoumání traumatu, pokud to tak lze říct?
Myslím, že je to naprosto nutný vývoj člověka, který o těch věcech přemýšlí. Každý k tomu přijde trochu odjinud, já jsem se k tomu dostala přes vzdělávání. Pro mě je to tedy logický důsledek mého přemýšlení o školství. Jako dítě jsem si totiž myslela, že za všechny mé potíže, které řeším, může škola. Dnes ale vidím, že to byl obranný mechanismus, kdy jsem si nechtěla připustit, že vinu na tom nesou i mí rodiče. Dítě si samozřejmě nechce myslet, že jeho rodič udělal něco špatného. Ve chvíli, kdy se dítě necítí dostatečně milováno, tak si neřekne, že ten rodič je špatný, ale zvnitřní si, že ono je špatné. A buď se snaží být co nejlepší, aby si tu lásku zasloužilo, anebo to vzdá a vrhne se třeba na cestu různých závislostí, aby tu bolest, kterou cítí uvnitř, externalizovalo. Mohou to být drogy, ale také závislosti, které společnost oceňuje, například workoholismus.
Předpokládám, že ve škole jste pak nasbírala i další menší či větší traumata.
Ze školství pochází obrovské množství traumat a nese si je velká spousta lidí. Jsou to i takové maličkosti, třeba že člověk je celý život přesvědčen, že neumí malovat, protože dostával špatné známky z výtvarné výchovy. To je i můj případ. Když jsem pak ale šla na kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou, což je zaměření se na detail, najednou jsem nakreslila úžasný obrázek a viděla jsem, že ta škola vlastně lhala. A takhle je to se spoustou věcí. Třeba i s matematikou. Hodně lidí je přesvědčených, že na matematiku nemají buňky. To ale není pravda. Matematika je všude kolem nás a děti jsou do čísel nadšené, dokud je nezačneme otravovat s věcmi, na které nejsou připravené anebo které je nezajímají.
Když bychom se měli zaměřit specificky na traumata, která pramení z prostředí škol. Z jakých situací mohou třeba pramenit?
Typické bylo, že po nás házeli klíče nebo smradlavou houbu od tabule. Můj muž si třeba vzpomíná, jak ho učitelka tahala za vlasy za uchem. Školní prostředí přímo vybízí k šikaně nebo vzniku negativních zkušeností, které nás pak formují. Děti jsou velmi zranitelné, křehké, jejich mozek se pořád vyvíjí. Zároveň, základ k tomu, aby se člověk mohl zdravě vyvíjet, je pocit bezpečí. Ve chvíli, kdy se dítě necítí v bezpečí, tak se nemůže ani efektivně učit. Takže primární by mělo být, aby se ve škole děti cítily v bezpečí. Když jsou ale hodnocené či souzené, což je základ školského systému, tak se cítí v ohrožení.
Na svém blogu Děti jsou taky lidi jste uveřejnila příběhy lidí, kteří reagovali na váš post na sociálních sítích a svá traumata vám popsali. V čem sdílení může pomoci?
Sdílení je forma terapie. A je úplně jedno, jestli to člověk řekne terapeutovi, kamarádce nebo to napíše na sociální sítě. Je jedno, jestli je to anonymní, nebo podepsané. Je důležité dát to do slov. To ostatně funguje nejen u dospělých, ale i u dětí – když jsou smutné nebo se vztekají, tak často pomůže tu emoci pojmenovat. Další věc je, že hodně z nás vyrůstalo v tom, že špatné věci se neříkají. My se nějak cítíme, ale protože jsme získali dojem, že to cítíme špatně, tak to nesdílíme, a často se za to to i stydíme. Ve chvíli, kdy ale zjistíme, že to podobně cítí i další lidé, tak je to velmi posilující a uvolňující. Lidé zjistí, že nejsou ti jediní „pokažení“ na celém světě.
Mohla byste zmínit nějaké konkrétní příklady traumat, které si lidé z dětství odnáší?
Třeba když se dítě necítí dostatečně milované a přijímané, a to za všech okolností. Je velký rozdíl mezi tím, když někdo nesouhlasí s nějakým chováním, a když dítě odsoudí jako člověka. Je rozdíl říct „netahej toho psa za ocas, jsi zlý“ anebo „netahej toho psa za ocas, bolí ho to“. Přijímat samozřejmě neznamená to, že dítě nechám dělat cokoliv. Ale nezostuzuju ho, a místo toho mu řeknu, že dané chování je nepřijatelné a nenechám ho ubližovat psovi, protože ho to bolí. Když bych zvolila tu první možnost a řekla dítěti, že je zlé, tak se v něm akorát buduje strach a snaha to chování skrývat.
Jsou v těch příbězích i podobnosti, věci, které se stále opakují?
Když jsem četla ty tisíce příběhů, teď je jich asi 8 tisíc, tak jsem si říkala „tohle už jsem četla stokrát“. Ty věci jsou opravdu velmi často jako přes kopírák. Jsou tam vidět ty mechanismy a vzorce, které se znovu a znovu opakují.
Vidíte nějaké cesty, které by mohly situaci pomoci zlepšit, třeba i konkrétně ve školách?
Ve všem, co dělám, se to snažím zlepšovat. Nechala jsem si například u ministerstva školství akreditovat kurz o traumatu pro pedagogy, který vede vývojová psycholožka Michala Škrábová. Lidé typicky vnímají děti, které si nesou nějaké vnitřní bolesti nebo traumata, jako zlobivé, hyperaktivní, a cítí potřebu je nějak spravit. My se snažíme, aby se to změnilo a bylo to vnímáno jako forma komunikace, protože děti to neumí vyjádřit jiným způsobem. A to může být i agresor, který šikanuje ostatní děti. Ve chvíli, kdy toho agresora jenom potrestáme, tak to není řešení toho problému, ale pouze jeho odsunování, čímž z dítěte můžeme udělat ještě většího agresora.
Věříte, že se toto zažité vnímání postupně podaří změnit?
Vkládám docela velké naděje do mladší generace, kde se o duševních potížích hodně mluví. Starší generace se mladým lidem často vysmívá, že řeší blbosti a že jsou to sněhové vločky. Já tam ale vidím velkou otevřenost a ukázání křehkosti, kterou v sobě máme všichni. Starší generace se v dětství musely naučit zatvrdnout a svou zranitelnost neukazovat, protože to bylo nebezpečné. Dneska je ten trend naštěstí už trochu jiný, tak uvidíme, kam se to bude posouvat.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Evžénie Mašková, Vendula Székely (se svolením)
