Povinné domácí úkoly jsou na většině českých škol běžnou praxí a není výjimkou, že u nich děti po škole tráví i hodiny času. Jejich nesplnění přitom často bývá trestáno, což mnozí kritizují a volají v této oblasti po dobrovolnosti. Jednou ze zastánkyní dobrovolných domácích úkolů je i Helena Zitková, která je mimo jiné také autorkou petice za dobrovolné domácí úkoly ve školách. V čem vidí největší úskalí a problémy povinných domácích úkolů? Dozvíte se v rozhovoru.
Působíte jako vyučující na Univerzitě Pardubice, v minulosti jste učila také na základní a střední škole. Dáváte či dávala jste někdy svým studentům domácí úkoly?
Když jsem ještě před třemi lety učila na základní škole, dávala jsem domácí úkoly pouze dobrovolné. Každopádně je to vývoj. Je možné, že v minulosti jsem domácí úkoly zadávala jako povinné, ale nijak jsem neřešila, když je někdo nedonesl. Vždy jsem to brala jako zodpovědnost žáka, jestli úkol udělá, nebo ne.
Dlouhodobě se věnujete problematice školství a kvalitě vzdělávání, přičemž jedním z vašich témat je kritika povinných domácích úkolů. V čem jsou podle vás problematické?
Je toho víc. Povinné domácí úkoly jsou silným mocenským nástrojem, který vlastně říká, že učitelé mohou svévolně určovat náplň volného času dítěte a jeho rodiny. To je strašně špatně, protože má být na každém, jak naloží se svým volným časem. A dítě má prostě po skončení vyučování svůj volný čas, a to, jak ho využije, mu mohou maximálně určovat jeho zákonní zástupci, rozhodně ne učitelé.
Co dalšího je na povinných domácích úkolech špatného?
Velmi problematicky také vnímám, když je plnění úkolů vymáháno pod hrozbou trestu, pětky, poznámky a výchovného opatření, nebo naopak pod příslibem odměny či jedničky. Jsou to vše nástroje vnější motivace a také manipulační a nátlakové techniky, které do školy, ani do jakékoliv mezilidské interakce, nepatří. A pak je tu otázka emocí, které povinné domácí úkoly v dětech, ale mnohdy i v rodičích vyvolávají. Jak se asi člověk cítí, když je do něčeho nucený a musí to dělat povinně, i když nechce? Vyvolává to pocity úzkosti, bezmoci a frustraci. Pro některé rodiny může tato povinnost znamenat každodenní stres, pláč, křik a konflikty. Ovlivňuje to pak negativně vztahy mezi dětmi a rodiči, ale i celkový přístup ke škole a k učení.
Ano, povinné domácí úkoly mohou výrazně ovlivnit atmosféru v rodinách.
Do třetice bych chtěla zmínit diskriminaci, která je s povinnými domácími úkoly zákonitě spojena. Škola totiž nemůže žákům v jejich domácím prostředí zajistit a zaručit rovné podmínky pro jejich vypracování, a tím jsou tedy domácí úkoly vymáhané povinně silně diskriminační. Když se k tomu ještě přidají známky za jejich vypracování, dostáváme se do diskriminace vyšší úrovně. Učitel totiž nemůže nikdy vědět, jestli při honbě za dobrými známkami nedělal úkol za dítě jeho rodič, sourozenec nebo kdokoliv jiný. A tady se navíc dostáváme k tomu, že v tomto případě už vůbec nejde o učení, ale jen o ty známky.
Zastánci nicméně vyzdvihují například to, že díky úkolům si děti upevnění znalosti učiva či se učí větší samostatnosti. Dokážete si představit situace, kdy mohou být povinné domácí úkoly přínosné?
Opravdu si nedokážu představit situaci, kdy by mohly být povinné domácí úkoly pro někoho přínosem. Možná tak maximálně s nadsázkou pro některé rodiče, kteří chtějí mít doma na děti nějaký “bič”. Najdou se totiž tací, kteří přijdou za učitelem do školy s žádostí o zadávání povinných úkolů, protože oni doma nechtějí být ti zlí, kteří by dítě nutili. Něco ve smyslu: „To paní učitelka tě přeci nutí, ne? Tak šup, nejdřív úkoly a pak teprve zábava.“ Vnímám to tak, že tito rodiče sice z nějakého důvodu chtějí své děti nutit dělat domácí úkoly, ale chtějí se u toho schovávat za učitele.
Od dubna v Polsku začal platit zákaz povinných domácích úkolů na základních školách. Myslíte si, že je reálné, aby se podobný zákon schválil i v Česku?
Myslím, že by bohatě stačilo, aby se konečně ministerstvo školství vyjádřilo v tom smyslu, že žák nemá žádnou povinnost řádně se vzdělávat po skončení vyučování, a žádný zákon se schvalovat nemusí.
Jste autorkou petice za dobrovolné domácí úkoly ve školách. Jak se k této problematice aktuálně staví české zákony?
Nemám právnické vzdělání, ale pochopila jsem, že každý právník by mohl na tuto problematiku nahlédnout z lehce jiného úhlu pohledu. Není to tedy úplně jednoduché. Každopádně pro mne, jako pro občana České republiky a učitele, který má znát legislativu své profese, hovoří školský zákon jasně. Jeho působnost je vymezena pouze do škol a školských zařízení a platí pouze v době vyučování nebo na školních akcích. A domácnost prostě není detašovaným pracovištěm školy.
Pokud by domácí úkoly nebyly povinné, kolik dětí myslíte, že by je dělalo?
Dělalo by je tolik dětí, kolik by chtělo. A o tom to právě je, o svobodné volbě.
Když odhlédneme od povinnosti – mohou podle vás být dobrovolné domácí úkoly v něčem přínosné?
Cokoliv člověk dělá sám pro sebe z vlastního zájmu, tedy dobrovolně, je určitě přínosné. Učitel tedy může zadávat jakékoliv úkoly pro procvičení nebo prohloubení učiva a nechat na žácích, aby si vybrali ty, které jim přijdou smysluplné a pro jejich učení prospěšné.
A jakou formou se zadáváním domácích úkolů pracovat?
Spíš nejprve řeknu, jak s nimi nepracovat. Určitě není vhodné na nich stavět část hodiny, tedy předpokládat, že všichni žáci vypracují nebo přinesou do hodiny něco, na čem bude učitel stavět výuku. Domácí úkoly by měly být zájmové, měly by podporovat vnitřní motivaci dětí a rozšiřovat jim obzory podle toho, jak ony samy chtějí. Úlohou učitele je nabízet úkoly jako příležitost k učení a dalšímu rozvoji a poskytovat na ně zpětnou vazbu, pokud o ni žák stojí.
Kromě toho, že jste kritičkou domácím úkolům, se rovněž vymezujete vůči známkování. V čem jsou podle vás známky špatné?
Známky jsou vedle vymáhaných povinných domácích úkolů dalším mocenským nástrojem v rukou učitelů. Někteří učitelé je zneužívají jako formu odměny a trestu, vyhrožují jimi a manipulují, namísto toho, aby je používali čistě jako hodnocení. Nicméně já jsem přesvědčená, že z pohledu hodnocení jsou známky již překonaný koncept. Jde o pouze subjektivně vykouzlená čísla, která nemají žádnou vypovídací hodnotu, protože například jeden stejný test mohou různí učitelé oznámkovat klidně na celé škále od jedničky do pětky. Navíc mi přijde vlastně naprosto nepatřičné, aby někdo jiný takto hodnotil to, co žák umí. Každý přeci sám nejlépe ví, jak na tom se svým učením je. Proto s oblibou říkám, že jediná známka, která může mít alespoň trochu smysl, je ta, kterou si dá žák sám. On totiž aspoň skutečně ví, co se za ní skrývá. Dalšími negativy známek je například nálepkování a určování “hodnoty” dítěte na základě těchto subjektivních čísel, pohřbívání vnitřní motivace (myšleno tak, že dítě chodí do školy pro známky, ne pro to, aby se tam něco naučilo), a také to, že velmi lehce svádějí ke srovnávání a mají tak značný vliv na sebepojetí a sebevědomí dítěte.
Jaký způsob hodnocení je podle vás tedy vhodný?
Základem hodnocení by měla být vyžádaná kvalitní zpětná vazba od učitele, sebehodnocení a spolupráce s ostatními. Vždyť právě v interakci s jinými lidmi si můžeme zcela přirozeně uvědomit, co už umíme, v čem se třeba mýlíme a kam se chceme dále posouvat. Každopádně i hodnocení je téma, o kterém by se daly vést dlouhé rozhovory.
Tématu školství a kvalitě vzdělávání se věnujete opravdu hodně. Spolu s Michalem Ševčíkem jste založila i projekt Co nevíte o škole. Co je jeho cílem?
Cílem tohoto projektu je zejména osvěta rodičů, případně dětí. Na webu najdou informace a pomoc s mnoha nekalými školními praktikami, jako jsou například pětky za nedonesené domácí úkoly nebo nedopsané zápisky, trestání dětí poškolou, přepisováním školního řádu nebo vymáhání plateb za pomůcky či do SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy, poz. red). Na stránkách máme rovněž umístěné důležité dokumenty, které s argumentací ve škole mohou také pomoci.
Ruku v ruce s osvětou a pomocí rodičům jde ale samozřejmě i osvěta učitelů, což koresponduje s mým profesním zaměřením vzdělavatele budoucích i již praktikujících učitelů. Na stránkách je sekce pro učitele s inspirativními články na témata, která vnímáme jako zásadní a také nějaké didaktické materiály. Za důležitou pokládáme sekci Příklady dobré praxe, ve které uveřejňujeme reálné ukázky respektujícího přístupu učitelů.
Co vás přivedlo k myšlence založit tuto iniciativu?
Projekt Co nevíte o škole jsem založila v únoru 2023. Dlouho před jeho založením jsem přemýšlela, že bych chtěla nějakou cestou informovat děti a jejich rodiče o tom, co si nemusí nechat ve škole líbit. Vycházela jsem nejen z aktuálních zážitků ze škol mých dětí, ale také ze zkušeností různých lidí, kteří mi o svých starostech ve školách vyprávěli. Hlavními oblastmi byly známky, povinné domácí úkoly, tresty a celkově autoritativní přístup některých učitelů k dětem. Vedli jsme o tom dlouhé rozhovory doma s partnerem a přemýšleli, jak nejlépe tyto myšlenky rozšířit mezi veřejnost. No, a pak jsem sepsala otevřenou výzvu k domácím úkolům a potřebovala informace o ní někam umístit. Tak vznikl web coneviteoskole.cz a k němu korespondující facebooková stránka.
Jak jsem již zmínila, projekt vedete spolu se studentem gymnázia Michalem Ševčíkem. Jak vznikla tato spolupráce?
Michal reagoval na mé posty na Facebooku, komentoval různé mé příspěvky a také mě podporoval ve vypjatých facebookových diskusích. Pak mi jednoho dne napsal soukromou zprávu a nabídl vytvoření plakátu se školními tajnostmi pro studenty. A tak začala naše spolupráce. Postupem času se Michal podílel na některých článcích a dalším obsahu webu. No a letos v lednu jsme se domluvili, že se na projektu budeme podílet oba stejným dílem. Trochu ho podezřívám, že už se prostě nemohl dívat na grafickou podobu mého webu a nutně s tím potřeboval něco udělat. Dala jsem mu volnou ruku jako “webmasterovi” a on celý web překopal a vylepšil. Moc si naší spolupráce cením, myslím, že nám to jde moc hezky. Jediná vada na kráse je, že to vše děláme ve svém volném čase bez jakékoliv finanční podpory. Ale baví nás to!
Kdybyste měla říct jednu věc, která by se ve vzdělávacím systému měla změnit. Co by to bylo?
Někteří učitelé. Tedy konkrétně ti, kteří se zuby nehty drží mocenského přístupu, a to často nejen k dětem, ale také k jejich rodičům. Ti, kteří stále nechápou, že vzdělávání je veřejná služba, že děti jsou svobodné bytosti a že se má u nich podporovat autonomie a zodpovědnost, nikoliv vynucovat poslušnost prostřednictvím strachu. Některé děti mají každé ráno stažený žaludek z toho, co se ve škole stane. A já myslím, že to je největší bolest našeho školství. Moc bych si přála, aby si všechny děti mohly každý den ve škole říct: „Mně se tady prostě líbí!“ Tenhle slogan našeho webu mimochodem pronesla jedna prvňačka, když přišla se svými rodiči na triádu do školy.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Archiv Heleny Zitkové (se svolením)
