Respektující výchova je v poslední době čím dál častěji skloňovaný pojem. Co ale ve skutečnosti vlastně obnáší? A jaké jsou její hlavní přínosy pro děti a rodiče? O tom všem jsme mluvili s propagátorkou tohoto výchovného směru a také spoluzakladatelkou svobodné školy Alma, Kristinou Typovskou.
Co pro vás znamená respektující výchova?
Pro mě je respektující rodičovství doslova punk, protože pro většinu z nás je to úplně nová nevyšlapaná cesta. Mimo jiné pro mě punk znamená svoboda, individualita a oboustranný respekt. Zároveň, respektující výchova představuje mnohem víc než pouhou výchovnou metodu – je to životní styl, ve kterém je důležité nezapomínat, že jeho klíčovou součástí je také respekt k sobě samým a péče o sebe. Často se můžeme dostat do začarovaného kruhu, kdy v honbě za dokonalým respektujícím rodičovstvím ztrácíme sami sebe. Zapomínáme naslouchat vlastním pocitům a potřebám, což vede k vyčerpání, pocitům viny a odcizení se sami sobě. Snažíme se respektovat hranice našich dětí, ale sami si nedokážeme s respektem vytyčit ty svoje. Jaký příklad tím dáváme svým dětem? Rodiče by měli začít u sebe – pečovat o své fyzické i duševní zdraví. Pouze tak můžeme jít příkladem vyváženosti, která umožňuje opravdový respekt ve vztazích.
V čem vnímáte největší přínosy respektující výchovy, ať už pro děti, nebo rodiče?
Respektující výchova pro rodiče představuje hlubokou cestu seberozvoje a transformace. Otevírá vám nové perspektivy, nutí vás nahlížet hlouběji na vaše vlastní vzorce a stíny. Děti vám v tomto ohledu slouží jako zrcadlo a respektující přístup vás učí větší sebereflexi, trpělivosti, pokoře a laskavosti – nejen vůči dětem, ale také sami k sobě. Nemusíme být dokonalí, abychom byli dobrými rodiči. Naopak, když přijmeme svou nedokonalost, otevírá se prostor pro upřímnost, autenticitu a skutečné pouto s našimi dětmi.
A jak z takovéhoto přístupu benefitují děti?
Respektující výchova klade důraz na vnitřní motivaci a sebeřízení dětí, čímž se vyhýbá vytváření závislosti na vnější motivaci (odměny nebo tresty). Zároveň, respektující přístup dětem staví pevné základy, a to tím, že je učí vnímat a komunikovat své pocity, potřeby a hranice. Jde o dovednosti, které budou v jejich životě důležité a užitečné v celé řadě situací – od budování zdravých vztahů až po rozhodování o životních volbách. Dále respektující výchova v dětech rozvíjí emoční inteligenci, která je klíčová pro spokojenost a úspěch v osobním i pracovním životě. Děti budou mít konstruktivní vzorce chování zvnitřněné už od útlého věku a nebudou je muset tolik přepisovat v dospělosti. Možná budou řešit jiné problémy, ale tím, že to posouváme my, budou to posouvat i naše děti, případně i se svými vlastními dětmi.
Máte dvě děti a s výchovou tedy už několikaleté zkušenosti. Jaký byla vaše cesta k respektující výchově?
V prvním těhotenství jsem hledala informace o ergonomickém nošení dětí a přes kontaktní rodičovství jsem objevila koncept respektující výchovy. Můj muž je na stejné vlně. Nošení dětí, společné spaní, dlouhodobé kojení a celostní přístup ke zdraví pro nás byl intuitivní. Nedávalo nám smysl poslouchat rady, které byly proti našim hodnotám.
Jsou věci, na které ve výchově narážíte a nefungují tak úplně podle vašich představ?
Ze začátku to nebylo jednoduché, potřebovali jsme načerpat nové informace a přepisovat ty naše zažité vzorce chování. Byla jsem první v rodině a mezi přáteli, kdo měl děti, takže pro mě bylo překvapením, kolik péče malé miminko potřebuje a jak vyčerpávající to může být. Mnohem jednodušší by pro mě bylo, kdybych měla respektující přístup k dětem od někoho už předem odkoukaný nebo kdybych si zjistila informace o respektující výchově ještě před narozením dětí. Většinová společnost a naše okolí vychovávaly děti konvenčním způsobem, takže nám chyběla podpůrná komunita. Jak se říká, že na výchovu jednoho dítěte jsou potřeba alespoň tři dospělí a ideálně celá vesnice, tak ta nám právě chyběla. Až teď se založením svobodné školy pro naše „domškoláky“ (základní škola Alma, pozn. red.) si tu potřebnou komunitu tvoříme. Zároveň, já sama v rodičovství stále hledám balanc, což je nikdy nekončící cesta. I proto dávám život svým projektům – jsou to věci, které sama jako máma potřebuji.
V rámci svého projektu V městské džungli mimo jiné nabízíte členství v „Klubu punkových rodičů“ zaměřující se právě i na respektující výchovu. Co byste doporučila rodičům, kteří chtějí svou výchovu začít vést více respektujícím a rovnocenným směrem?
Výchova dětí je především o výchově nás rodičů. Potřebujeme pracovat se svými stíny, rozklíčovat vzorce, které nám neslouží, přeprogramovávat našeho autopilota a v neposlední řadě opečovávat sebe sama.
A co jsou podle vašeho pozorování ty nejčastější chyby, které rodiče ve výchově dělají?
Především je to nedostatečná informovanost a péče o sebe. Lidský mozek se začíná formovat už v děloze, ale jeho růst a vývoj pokračuje po narození. V prvních letech života se mozky našich dětí vyvíjejí a adaptují s ohromující rychlostí, vytvářejí si nové spojení mezi laloky, synapse, což jsou takové cestičky v mozku, které se prošlapávají podle toho, co to dítě každý den vidí a slyší, jak se chováme k dítěti, jak se chováme my dospělí mezi sebou, jak řešíme konflikty, jak řešíme dětí (i své vlastní) pocity a potřeby. Dítě doslova nahrává to, co vidí. Často pozorujeme, jak batole například telefonuje a napodobuje grimasy a gesta rodičů, což nás pobaví. Už nám ale nebude do smíchu, když si uvědomíme, co všechno naše dítě do svého života okopíruje. Když chápeme psychický vývoj člověka, fráze jako „učení nápodobou", „děti nasávají jako houby" nebo „děti jsou naše zrcadlo" získávají úplně jiný rozměr.
Věřím, že pro spoustu rodičům to může znít možná až nedosažitelně a složitě. Je nějaká jednoduchá rada, podle které se třeba v začátku řídit?
Celá výchova by se dala shrnout slovy: chovej se k druhému (v tomto případě k dítěti) tak, jak chceš, aby se choval on k tobě. Líbí se mi slova psychologa Ivana Štúra: „Netreba veľmi vychovávať, treba pekne žiť, dieťa sa pridá“. Děti svoje rodiče zkrátka moc dobře neposlouchají, ale velmi dobře je napodobují. A o tom to vlastně celé je.
Tím se vlastně oklikou vracíme k tomu, že klíčem je začít u sebe sama.
Ano. Abychom přežili ty nejnáročnější první roky života dítěte s nevyzrálým mozkem a byli mu vzorem, jakým chceme být, tak je důležité pracovat na sobě a na své emoční stabilitě. Vždy doporučuju najít si nějaký koníček a ideálně to spojit se socializací nebo péčí o tělo. Já jsem chodila jednou týdne do flamenca, další rok do fotografického kroužku, potom na jógu. Ta zdánlivě bezvýznamná hodina týdně sama pro sebe neskutečně dobíjí. A k tomu jsem chodila na různé přednášky a semináře, což byl také můj čas pro sebe, ale každý si najde ten svůj pozitivní návyk. Další užitečný návyk je meditace. Vědecky ověřené přínosy pravidelné meditace zahrnují větší trpělivost, lepší ovládání nepříjemných emocí a vyrovnanější přístup ke každodenním výzvám – to vše zadarmo. Pro rodiče je to neocenitelný pomocník, který jim umožňuje zachovat klid a objektivitu i v náročných situacích jako jsou konflikty, dětský pláč nebo frustrace. Náš mozek je neuroplastický, což znamená, že ho můžeme rozvíjet a posilovat, podobně jako svaly. Meditace je pro mozek tím, čím je pro tělo zvedání činek. Stejně jako u fyzického tréninku však platí, že pokud meditaci zanedbáváme, její pozitivní účinky postupně oslabují. Proto je důležité vytrvat a pravidelně se k ní vracet, abychom mohli plně čerpat z jejich přínosů.
Jak podle vás může „správná“, respektující výchova dětem následně pomoci v příchodu do školy a celkově v dalším životě? Dovedu si představit, že mohou mít například vyšší sebevědomí, sebehodnotu a podobně?
Ano, respektující výchova skutečně v dětech rozvíjí sebeúctu, která jde ruku v ruce s jejich sebevědomím. Vede děti k samostatnosti, zodpovědnosti a zvnitřnění morálních hodnot. Děti se učí přebírat zodpovědnost za své volby a jejich přirozené důsledky již od útlého věku. To je připravuje na realitu života lépe než autoritativní, direktivní způsob výchovy založený na moci, strachu a poslušnosti. Pro tyto děti bude snazší žít život podle sebe, nebudou závislé na pochvalách, odměnách a nebudou potřebovat potvrzení své sebehodnoty od ostatních. Zároveň, respektující přístup v dětech buduje schopnost rozpoznat sebedestruktivní a rizikové chování pod vlivem vrstevníků nebo společnosti. Pokud děti mají podporu v rozeznávání a vyjadřování svých fyzických, emočních i vztahových hranic, usnadňuje jim to rozpoznat nezdravé vlivy a čelit manipulaci s větší sebedůvěrou a respektem k vlastním pocitům a potřebám.
Pokud pak děti zvyklé z domova na respektující východu zamíří do klasických škol, kde se možná ne vždy setkají s úplně respektujícím a rovnocenným přístupem, nemůže to pro ně být tvrdý náraz?
Pokud dítě jde do konvenční školy, pak opět respektující přístup rodičů je to, co dítěti pomůže. Poskytuje mu to nezbytnou oporu, pocit bezpečí a přijetí, které potřebuje pro svůj zdravý emoční vývoj. Bagatelizace pocitů a dávání nevyžádaných rad prohlubuje propast mezí rodičem a dítětem. Dítě se uzavírá a přestává sdílet, protože necítí pochopení. Postupně ztrácí důvěru ke svým rodičům i k sobě samému.
Jak moc (ne)respektující dnešní školy podle vás jsou?
Nechci hodnotit, na kolik jsou konvenční školy nerespektující. Pro mě to není prostředí, které by podporovalo efektivní učení a zdravý vývoj dítěte. Učení je základní lidská potřeba, na tom se asi všichni shodneme. Jen se liší názory na to, jak má takové učení vypadat. Za mě je klíčová ve všem dobrovolnost, zachovat v dětech vnitřní motivaci, rozvíjet jejich růstové myšlení, mít dostatek času a prostoru na projekty, svobodnou hru a také na mediace. A k tomu všemu děti potřebují bezpečné prostředí a vyzrálé průvodce. Vidím, kolik soft (i hard) skills se děti učí při zdánlivě „bezvýznamné“ hře. Konvenční školy neumožňují tu přirozenou socializaci a získávání sociálních dovedností, když děti většinu času tráví sezením v lavici a učením se o životě na tabuli.
V posledních letech v Česku vzniká mnoho různých nových alternativních škol, vy sama jste ostatně spoluzakládala již zmíněnou svobodnou školu Alma v Olomouci. Jak tento trend vnímáte? A zajímají se podle vašich zkušeností rodiče v dnešní době více o výchovu, potažmo vzdělávání svých dětí, než dříve?
Rozhodně ano. S dnešní dostupností informací si každá nová rodina může zvolit cestu, kterou se vydá. Když se ohlédnu na dobu, kdy jsem nosila v šátku svou prvorozenou dceru, sklízela jsem rozčarované pohledy a někdy i negativní komentáře od kolemjdoucích. Tehdy se v Česku nošení dětí ještě moc nevidělo, ale dnes už to nikoho nepřekvapuje. A stejně jako se dříve setkávalo nošení dětí s nepochopením, také respektující rodičovství a sebeřízené vzdělávání čelí dnes negativním reakcím. Postupem času, s lepší informovaností a zkušenostmi se ale situace mění k lepšímu. Asociace svobodných demokratických škol letos pořádala první ročník konference Svobodné demokratické školy v ČR, která reflektovala prvních 10 let existence těchto škol u nás. Mám velkou radost, že můžu být součástí této revoluce ve výchově i ve vzdělávání.
Co by podle vás při výběru školy mělo být důležitější – zda konvenuje s rodiči a jejich stylem výchovy, anebo co chce konkrétní dítě?
Pro mě je důležité řídit se konkrétním dítětem. Pokud by naše děti chtěly chodit do školy, našli bychom školu, která bude v co největší možné míře ladit s našimi hodnotami. Moje zkušenost je taková, že děti, i ty vysoce citlivé, potřebují kontakt s dětmi (i kdyby v přítomnosti známého dospělého). Liší se však v tom, jak dlouho, jak často a jak velkou skupinu dětí potřebují. Proto s dětmi na individuálním vzdělávání zastávám komunitní způsob života. Vlastně mít ten svůj kmen je pro život důležité nezávisle na způsobu vzdělávání dětí, ale s „domškoláky” obzvlášť.
Jak tento váš komunitní způsob života s dětmi vypadá v praxi?
My žijeme v bytě bez zahrady, takže jsem nucena každý den balit věci a chodit ven za kouskem přírody. Nebavilo mě obrážet dětská hřiště, nahánět kamarády, domškoláky nebo řešit, co budeme dělat. Když jsou s námi další děti, je to pro ně i pro nás rodiče mnohem snazší. Proto jsem měla potřebu založit svobodnou školu. Kdybych měla dům se zahradou, tvořila bych a organizovala pravidelné akce a setkávání tam. Svobodná škola je pro mě tím nejpřirozenějším místem v naší moderní společnosti plné nukleárních rodin.
Vy sama jste nicméně prošla klasickými školami, které měly ke svobodnému vzdělávání daleko. Jak na svá školní léta vzpomínáte? A co byste nyní ze zpětného pohledu změnila, aby se vám žilo lépe?
To, co bych zpětně ze svého pohledu chtěla změnit, aby se ni žilo lépe, měním. Já jsem ve školce pořád plakala, a tak mě tam rodiče asi po 3 měsících přestali dávat. Na 1. stupni základní školy si pamatuji, že jsem také často plakala, nedával mi takový život smysl. Často jsem byla nemocná. Na střední škole jsem chodila „za školu“ a kvůli vysoké absenci mě nechtěli pustit k maturitě. Jenže jsem se všechno vždycky našprtala, známky jsem si doplnila a tehdy u nás 1. státní maturitu jsem dala bez problémů. Proto vím, že povinná školní docházka není k životu potřeba. Naopak. Až v dospělosti se vracím zpátky k sobě a k tomu, co chci v životě dělat. Svou vnitřní motivací čtu knihy a konečně se ráda učím. Proto mi nedávalo smysl dávat děti do školek a škol, když nechtěly a hledala jsem cesty, jak jim sebeřízené vzdělávání umožnit. Sebeřízené vzdělávání pro mě představuje ještě vyšší level respektující výchovy. Tato cesta je někdy náročná, protože jsme vystaveni výzvám, které nás posouvají za hranice naší dosavadní zkušenosti a komfortní zóny. Ale žádná jiná cesta mi nedává větší smysl.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Archiv Kristiny Typovské (se svolením)
