David Yilma po studiu pedagogiky začal učit na standardní základní škole v Česku a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být jinak. Pak ale dílem náhody začal učit na britské demokratické škole Summerhill a objevil kouzlo svobodného vzdělávání. Nyní spolu s dalšími zakládá demokratickou školu Minehava v Praze, která by se měla otevřít letos v září. V rozhovoru jsme mluvili o tom, co mu zkušenost ze Summerhillu dala, v čem mohou být úskalí demokratických škol i jaké to je, zakládat novou školu v Česku.
Na pedagogické fakultě v Praze jste vystudoval učitelství biologie a pedagogiky. Co vás pak přivedlo ke svobodnému vzdělávání a odklonu od klasického školství?
Nejdřív jsem začal pracovat na standardní základce v Praze, kde jsem byl sedm let. O nějaké změně jsem začal přemýšlet, až když jsem se přestěhoval do Anglie. Asi po půl roce jsem si tam začal hledat práci ve školství a trochu jsem se poohlížel i po nějakých alternativních školách. Nakonec jsem ale našel práci ve standardní mainstreamové, i když soukromé, škole, a tam jsem byl další asi čtyři roky. Pak jsem ale narazil na inzerát, že na Summerhillu hledají učitele informatiky, a to mě zaujalo. Zkusil jsem se tam přihlásit, jen tak z hecu, a nakonec jsem se tak dostal. A až díky této zkušenosti ze Summerhillu se mi změnil pohled na vzdělávání a zjistil jsem, že to jde dělat i jinak, než jsme zvyklí ze standardních škol.
Jak vás tato zkušenost formovala, co vám dala?
Asi nejzásadnější bylo zjištění, že děti se ve školách dokáží učit samy. Učitelé tam jsou k tomu, aby jim v tom pomáhali, ale nejsou tam od toho, aby znalosti a dovednosti do dětí nějak tlačili. Škola by neměla být o nátlaku, ale o nabídce. Děti se učí samy, protože jsou to lidské bytosti, které se přirozeně chtějí učit, a v to se musí věřit. Když jim vytvoříme prostředí, které je dostatečně zajímavé a bohaté na impulsy, děti si samy vybírají věci, které je zajímají a z toho čerpají zkušenosti a dovednosti.
To zní úplně pohádkově. Dovedu si ale představit, že pro spoustu učitelů na běžných školách to bude znít jako z říše snů.
Tuto zkušenost není jednoduché získat a já jsem vděčný za to, že jsem ji mohl zažít a díky tomu v to věřím. Úplně ale chápu, že učitelé ze standardních mainstreamových škol tomu nevěří. Když se s nimi o tom bavím, tak mají pocit, že je to taková neuvěřitelná pohádka, která ale nemůže fungovat. A já se tomu nedivím, protože oni to nikdy nemohli zažít.
Kdybyste měl shrnout ty největší výhody a přínosy, jež svobodné školy mají, jaké by to byly?
Pro mě je největším přínosem to, že se dává dětem čas na jejich přirozený vývoj. Každý jsem trochu jiný a potřebujeme čas na to dosáhnout nějakých schopností. V demokratických školách mají děti mnoho času si hrát a poznávat své limity a přednosti. Volná hra je mimochodem dost podceňovaný nástroj výchovy a vzdělávání. Přitom přináší do vývoje dětí tolik pozitivního, například dovednost spolupráce a domluvy s druhými, cílevědomost a férovost, nebo i kognitivní dovednosti v podobě pozorování, pohybu apod. Čas, který děti v demokratických školách mají, považuji za největší přínos. A budou tu jistě další výhody, třeba obrovský prostor pro rozvoj klíčových kompetencí popsaných v RVP. Ten na průměrných školách hlavního proudu nenajdete.
Mají školy demokratického typu kromě mnoha pozitiv i nějaké stinné stránky?
Já osobně tam moc nevýhod nevidím. Říká se takový okřídlený bonmot, že to jsou školy, které jsou vhodné pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče. A je pravda, že je opravdu těžké být tam v roli dospělého. Vidíte, co děti dělají a víte, že by to mohli dělat jinak, lépe a mnohem efektivněji. Dospělí pak do toho mají tendenci vstupovat a pomáhat, anebo děti dokonce manipulovat směrem, který oni si myslí, že je ten správný. Další z rizik je – nesoulad mezi rodiči a školou. Když rodina a škola netáhne za jeden provaz, vzniká hodně třecích ploch a konfliktních situací, které ve výsledku odnáší hlavně děti.
Častou obavou mnoha rodičů bývá, jestli se děti v takovýchto školách něco naučí. Jaká je podle vašich zkušeností úroveň znalostí, kterou mají děti na demokratických školách, v porovnání s klasickými školami?
Děti na demokratických školách nemusí mít takovou úroveň znalostí a dovedností, jakou mají děti ze standardních škol. Nebo, v některých oblastech toho vědí hodně, ale chybí jim základy. Když se děti učí podle vlastního tempa, tak si většinou vybírají věci, které je zajímají a v těch mají tendenci hodně přeskakovat. Chtějí dělat věci, které jsou na vysoké úrovni, třeba protože to někde viděli a chtějí toho rychle dosáhnout. Často to vidím v informatice. Technologie toho hodně umožňují a děti je chtějí využívat, ale chybí jim informační základy. Problém pak někdy nastává, když děti chtějí mít nějakou oficiální kvalifikaci. Tam jim ty základy mohou chybět, protože v testech je většinou nutné všechny ty věci znát a ony narazí na to, že musí jít trochu zpátky a vše si doplnit.
A jak vnímáte demokratické školy ze svého pohledu učitele? Vidíte zde nějaká úskalí?
Možná to, že v demokratických školách není vytvářen vnější tlak na to, aby se učitelé zlepšovali, zejména v pedagogických metodách. Částečně je to dáno způsobem výuky. V hodinách, jsou děti, které probírané témata zajímají a chtějí se o nich dozvědět co nejrychleji. Didaktické metody, jako jsou různé aktivity nebo hry, jsou tam tak většinou akorát překážkou, protože děti zdržují od toho, co se chtějí dozvědět a vyzkoušet. Takže z pohledu učitele tam není tlak na to, aby hledal nové, atraktivní modely výuky.
Není tam ale místo toho tlak na to, aby učitel děti dostatečně zaujal a aby na jeho hodiny dobrovolně chodily?
Není to soutěž popularity. Důvodů, proč děti do hodin nechodí, může být spousta. Může to samozřejmě být i to, že si s učitelem nesednou nebo že téma hodiny děti nebaví. Z pohledu učitele je ale určitě lepší nebrat si osobně, když děti do jeho hodin nechodí, protože to vůbec nemusí mít žádný osobní důvod. Typicky to bývá tak, že když venku začíná být teplo a sluníčko, tak děti prostě mají tendenci být někde venku a do hodin tak často nechodí. A to není chyba učitele.
Aktuálně v Česku spolu se svými kolegy zakládáte novou demokratickou školu Minehava. Bude to český Summerhill?
Určitě ne, protože Summerhill je specifický, je to internátní škola. Co je ale ze Summerhillu do Minehavy vytažené, je demokratický způsob rozhodování, rovnost mezi dospělými a dětmi a celkově způsob jednání s dětmi. Věci jako volba lidí do různých funkcí a spolurozhodování na školním sněmu budou do Minehavy integrované.
Aktuálně pak připravujeme kampaň na Hithitu pro získání prostředků, které nám umožní zrekonstruovat naše prostory. Bude to jízda, proto se bude hodit každý, kdo náš záměr podpoří a bude sdílet dále. Kdo by nám chtěl pomoci, více informací může najít na stránkách kampaně nebo na webu naší školy.
Od září otevřete druhý stupeň základní školy, v dalším roce pak gymnázium. Proč jste se rozhodli pro tuto ne úplně obvyklou kombinaci?
Náš úplně původní plán byl založit víceleté gymnázium. To by ideálně odpovídalo formátu školy, kterou chceme. Vyhovovalo nám to díky věkovému rozhraní dětí – chtěli jsme pracovat s dětmi zhruba od 11 do 18 let, což by nám tento formát umožnil. Bohužel, z politických a společenských důvodů je na osmiletá gymnázia v Česku pohlíženo velmi restriktivně, obzvlášť v Praze, takže nám bylo řečeno, že to na ministerstvu ani nemáme zkoušet, že by to rovnou zamítli. Naše ústupová varianta tedy byla, že založíme základní školu a gymnázium.
Na webu školy píšete, že v prvních letech budete zkoušet různé přístupy a vzdělávací formáty, než objevíte ten nejlepší. Jak to bude vypadat v praxi? Budou děti takovými pokusnými králíky?
Jsou tam dvě hlediska, jak se na to dívat. To první je, že škola bude nová, takže se bude v následujících dvou, třech, možná pěti letech hledat, než se všechno zaběhne a ustálí. Takže by se dalo říct, že na začátku tam všichni budeme takoví pokusní králíci.
A ten druhý pohled?
Celé společenství školy by mělo reagovat na potřeby, které aktuálně nastanou. A to je dané i tím, kdo tam právě je. Je tedy možné, že jeden rok budou pravidla ve škole nastavena nějakým způsobem, a za rok se mohou změnit, protože tam přibude dalších dvacet dětí a ty do toho vnesou úplně novou dynamiku. A takhle se to v průběhu času může měnit.
Jak náročný byl vůbec proces zakládání nové školy v Česku?
Celý proces mi nepřišel nijak zásadně komplikovaný. Český školský systém je velmi otevřený všemožným variantám vzdělávání. To, jak máme postavené vzdělávací programy, je v porovnání s dalšími evropskými nebo i jinými státy velmi unikátní. Ve spoustě zemí školy demokratického typu vůbec nemohou existovat, protože nesplní státní podmínky vzdělávání. Jsou dokonce země, kde je to aktivně potírané. Když se do toho pak ještě připočítá to, že český stát podporuje soukromé školy penězi, což ve světě opět není běžné, tak jsou to velmi dobré výchozí podmínky, které já osobně považuji za velký benefit. Administrativní proces mi přišel docela racionální, některé formuláře jsou možná občas trochu zmatečné, ale dají se zvládnout. A je pravda, že i úředníci, ať už na magistrátu nebo na ministerstvu, jsou nápomocní a dokážou poradit. Z mého pohledu tedy ten postup nebyl nijak zásadně špatný, člověk samozřejmě musí splnit určité podmínky a strávit tím nějaký čas, ale je to zvládnutelné.
V posledních letech vzniká v Česku celá řada svobodných či jinak alternativních škol. Jsme v tomto ohledu výjimkou, anebo pozorujete podobný vývoj i v jiných zemích?
Mám pocit, že je to trend, který je rozšířený i jinde. Vidím to v Anglii, kde působím, viděl jsem to na Novém Zélandu, kde jsem byl tři roky a mám povědomí i z některých dalších evropských zemí, jako je Francie nebo Německo. Ta chuť měnit vzdělávací systémy je tam všude narůstající. Motiv, který se na pozadí toho často zmiňuje, je covidové období, které rodinám ukázalo jinou stránku vzdělávání. Na základě toho si pak rodiče a děti uvědomili, že výuka může vypadat úplně jinak. S tím hodně souvisí narůstající domácí vzdělávání.
Pak je tam ale i druhá rovina, kdy se tato chuť lidí hledat jiné formy vzdělávání přeměňuje do institucí, kterými jsou školy. A to si myslím, že je v České republice docela specifické, hlavně díky přívětivému systému, o kterém jsem mluvil. Když se tedy najdou lidé, kteří jsou dostatečně šikovní a schopní zorientovat se v právních předpisech, tak školu dokážou založit. A těchto škol vzniklo jen za posledních pár let spousta a neustále vznikají další.
Co bývá tou hlavní motivací při zakládání nových škol, jsou to osobní důvody jednotlivců?
Spousta motivů je postavených na tom, že jsou to mladí rodiče, kteří mají malé děti a nechtějí je dávat do normální školy. A tak se spojí s dalšími rodiči nebo kamarády a založí si školu. Takže ten motiv často bývá jen osobní, spíš, než že by chtěli vybudovat nějakou stálou novou instituci. Ale jsou určitě výjimky.
A jak se to podle vás bude vyvíjet do budoucna? Blížíme se do stavu, kdy bude poptávka po alternativních školách v Česku naplněná?
Myslím si, že poptávka spíš bude růst. Alternativní školy se stávají čím dál více viditelné, a to může inspirovat i rodiče, kteří by jinak takové formy vzdělávání ani nevyhledávali. Rozšiřování možností tak přispívá k tomu, že množství lidí, kteří se o vzdělávání více zajímají a hlásí se do alternativních škol, bude růst.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Archiv Davida Yilmy (se svolením)
