V Česku jsou desítky tisíc dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). Mnohým z nich se však potřebná pomoc a podpora nedostává a výjimkou není ani to, že školy nedodržují všechny své zákonné povinnosti. Situace pak nezřídka vyúsťují v nepříjemné spory a konflikty, které negativně dopadají nejen na děti, ale také na jejich rodiče. Pomáhat těmto rodinám se již téměř 10 let snaží organizace Spoluškola, s jejíž předsedkyní, Ivou Janskou, jsme o situaci dětí se SVP v českých školách mluvili.
Vaše organizace se dlouhodobě věnuje začleňování dětí se SVP do škol. Jak se těmto dětem, potažmo jejich rodičům, v českém školském systému žije?
V českých školách, od mateřských po střední, je okolo 180 tisíc dětí, které potřebují nějakou podporu ve vzdělávání. Je zapotřebí říct, že velká část z nich je dobře začleněná, ať už v běžných nebo speciálních školách. Pak je tu ale část dětí, které takové štěstí nemají. Školy se jich buď snaží kvůli jejich znevýhodnění zbavit, nebo je vystavují určitému druhu omezení či nátlaku. Například je nevezmou do školní družiny, na školní výlet nebo školu v přírodě. Právě rodiče těchto dětí se na nás obrací do naší bezplatné poradny. Společným jmenovatelem případů, které řešíme, je nerespektování nebo nedodržování práv, ať už přímo dítěte nebo rodičů coby jeho zákonných zástupců ve vzdělávání. Jde tedy objektivně o situace, kdy škola nedodržuje pravidla a kdy jedná primárně ve svém zájmu, ne v zájmu dítěte.
Jaké překážky tito rodiče a děti musí překonávat? Stává se, že čelí i určité stigmatizaci pocházející z prostředí škol?
Bohužel máme zkušenost, že většina rodičů, kteří se rozhodnou práva svého dítěte bránit, což je mimochodem jejich zákonná povinnost, dostane nálepku potížistů. Tedy těch, co nespolupracují. Je běžné, že jsou opakovaně zváni do školy na jednání, kde je výrazná početní převaha pracovníků školy a která jsou lidsky velmi nepříjemná. Jindy proti nim škola využije ostatní rodiče. Například je pozve na společné setkání, kde dojde v podstatě k takovému malému lynči. A zažili jsme i případy, kdy škola podala na rodiče neoprávněně podnět OSPOD nebo dokonce trestní oznámení. Nesoulad mezi rodinou a školou se přitom může táhnout i roky a může být pro rodiče i děti obrovskou psychickou zátěží.
Od roku 2015 provozujete bezplatnou právní poradnu pro rodiče dětí se SVP. Co jsou ty nejčastější problémy, respektive porušování práv, se kterými se na vás rodiče obrací?
Rozdělila bych to na dvě základní situace. Tou první je neochota znevýhodněné děti vůbec přijmout a vzdělávat. V květnu se na nás například obrátila maminka chlapečka s logopedickými vadami, kterého kvůli kapacitě nepřijali do několika speciálních škol a spádová škola ho přijmout nechce. Nebo řešíme případ, kdy mamince po nepřijetí syna do mateřské školy řekli, aby se neodvolávala, protože by si tím mohla zkomplikovat případné přijetí příští rok. Druhou typickou situací je neposkytování podpory v míře, kterou dítě potřebuje a na kterou má ze zákona nárok. Aktuálně pomáháme mamince, po které škola požaduje, aby vyzvedávala svou dceru z družiny výrazně dřív, protože škola není schopna zajistit asistenta pedagoga v potřebné míře. Přitom zajištění podpory je povinností školy, nikoliv maminky, která přes den musí být v práci.
Z analýzy Zkušenosti rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, kterou pro vás předloni vypracovala výzkumná organizace PAQ Research mimo jiné vyplývá, že každý pátý rodič dítěte se SVP se někdy setkal s návrhem či požadavkem na odchod dítěte do jiné školy či třídy. Co mohou rodiče v takových chvílích dělat? Mají šanci se tomu nějak bránit? Dovedu si představit, že i když z právního hlediska má dítě nárok ve škole zůstat, v případě neshod a neochoty školy může dojít k tomu, že zde bude dítě nespokojené, a nakonec stejně bude k přestupu „donuceno“.
Je to přesně tak. Bohužel to má dvě roviny. Věcnou, tedy právní a pak lidskou. V poradně řešíme primárně tu první. Rodičům můžeme pomoci, aby se v situaci zorientovali, věděli, na co má dítě nárok a jak mohou dále postupovat. Například aby měli informaci, že jediný, kdo rozhoduje o volbě nebo změně školy, je rodič, nikdo jiný. V některých případech to pro zlepšení situace stačí. Bohužel pak je tu ještě ta druhá, lidská rovina. Být v dlouhodobém konfliktu se školou je pro rodiče velmi vyčerpávající. Takže nakonec přehlásí dítě proti své vůli jinam nebo ve vztahu ke škole rezignují. Tady by mohly pomoci mediace, tedy snaha o dohodu mezi stranami pomocí nezávislého mediátora, které budeme školám a rodičům nabízet nově od nového školního roku.
Ve většině případů pak spádová škola děti směřuje na přechod do speciální školy. Podle jakých kritérií by se podle vás rodiny měly rozhodovat, zda zkoušet jiné standardní školy, anebo zvolit speciální školu?
V tomto by rodičům mělo poradit speciálně pedagogické centrum, které jim doporučí, v jakém typu školy by se dítě mělo vzdělávat. Jedná se ale skutečně jen o doporučení, které pro rodiče není závazné. Rodiče, alespoň ti, co se na nás obrací, v drtivé většině ví, co jejich dítě zvládne, jaké má limity nebo co mu prospívá. Za pět let, co Spoluškolu vedu, si nevzpomínám na případ, kdy by rodiče trvali na běžné škole a přitom bylo zřejmé, že by pro jejich dítě byla jednoznačně vhodnější speciální škola. Část dětí je ale takzvaně “hraničních”. U takových by měla být apriori snaha o začlenění do běžné školy s veškerou možnou podporou. Pokud máte třeba dítě s Downovým syndromem, které je společenské a významně se učí od svých vrstevníků, pak rozhodně není prioritou, aby umělo bezpodmínečně láčkovce jako jeho spolužáci. Důležitější je jeho socializace v běžném prostředí, která mu dá do života mnohem víc.
Zároveň, čtvrtina dětí se SVP musí v průběhu vzdělávání alespoň jednou školu skutečně změnit. Jaké na ně tato změna může mít dopady? I když je to jistě velmi individuální – bývá to pro ně spíše negativní, nebo pozitivní změna?
Toto je skutečně velmi individuální. V loňském a letošním roce byl obrovským tématem nedostatek míst na středních školách. Málokdo už ale ví, že s nedostatkem kapacity se významně potýkají i speciální školy. Tím, že nejsou spádové, nemají rodiče jistotu, že dítě přijmou. Například v Praze běžně dítě hlásí i na pět různých škol, aniž by bylo nakonec přijato. V regionech může být velkým problémem zase dojezdová vzdálenost. Tím chci říct, že tlak na změnu školy je jedna věc a možnost dítě někam zapsat či přehlásit je věc druhá. Ke změně školy by obecně mělo docházet jen v nutných případech a zároveň by měla vycházet z potřeb dítěte a vůle rodiče, nikoho jiného.
Nedávno jste vydali e-knihu Průvodce zoufalého rodiče aneb Jak hájit práva dětí ve vzdělávání. Co je jejím hlavním cílem, pro koho je kniha určená?
E-knížka je určená primárně rodičům, ale užitečné informace v ní najdou i pracovníci poraden a SPC, školy, zřizovatelé… Shrnuje základní práva a povinnosti dětí, rodičů a ostatních aktérů ve vzdělávání. Je plná konkrétních příkladů, kazuistik a doporučení, jak hájit práva dítěte ve vzdělávání. Čtenáři v ní najdou praktické informace například k zápisům, odkladům nebo právě k podmínkám vzdělávání dětí s potřebou individuální podpory. Na stránkách www.zoufalyrodic.cz je knížka buď v interaktivní online verzi nebo zdarma ke stažení v pdf.
Jak jsem již zmínila, právní poradnu ve spolku Spoluškola provozujete už skoro 10 let. Máte pocit, že se situace v Česku mění? A případně jak – k lepšímu, nebo k horšímu?
Nemyslím si, že by se situace vyloženě zhoršovala, ale dětí s potřebou vzdělávací podpory celkově přibývá. Máme za sebou dva roky covidu, který se podepsal především na dětech z méně podnětného prostředí a současně u některých dětí rozjel psychické problémy, úzkosti, deprese. V důsledku války na Ukrajině tu máme velký počet dětí, které se musí vypořádat nejen s výukou v cizím jazyce, ale také s traumatem ze ztráty blízkých, změnou prostředí… K tomu přibývá dětí s poruchami chování či učení. Všechny tyto děti potřebují podržet a to nejen tak, aby školu zvládly, ale aby ji zvládly na své maximum a současně do ní chodily rády. Což pro školy není vůbec lehký úkol a potřebují k tomu maximální podporu ze stranu státu.
Co považujete za klíčovou věc, která by se v oblasti vzdělávání dětí se SVP a přístupu školských institucí k nim měla změnit, aby se prostředí podařilo zlepšit?
Ve Spoluškole věříme, že vzdělání hraje jednu z klíčových rolí v životě každého z nás. České školství si proto podle mě zaslouží především adekvátní financování. Je velmi krátkozraké šetřit na pedagogických i nepedagogických pracovnících, nebo právě na podpoře pro znevýhodněné děti. Počáteční investice se nám v budoucnu mnohonásobně vrátí, protože vzdělaná společnost rovná se bohatá společnost. Zároveň je to ale myslím také hodně o celkové změně myšlení. Podle řady učitelů je ještě pořád jednodušší náročnější dítě nasměrovat do jiné školy, než mu například výraznějším způsobem upravit obsah učiva nebo výstupy. Známe ale řadu skvělých škol nebo poraden a speciálně pedagogických center, pro které jsou děti na prvním místě. Je to prostě běh na dlouhou trať, který chce svůj čas.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Archiv Ivy Janské (se svolením)
